ioutdoor |
||||||
|
||||||
Protože je příroda krásná! Ale proč je příroda krásná? Tuhle zdánlivě banální otázku si klade estetik Karel Stibral ve stejnojmenné knize, kterou před časem vydalo nakladatelství Dokořán. Odpověď je zajímavější, než by se mohlo zdát.
Počet komentářů: 0
Před časem jsem v Outdooru psal o rezervaci Velká jizerská louka. V internetové diskusi pak jeden z čtenářů prohlásil, že tam stejně skoro nikdo nepůjde, protože tam jsou jen nezajímavé a hnusné močály a bažiny.
Proč nám některé přírodní jevy připadají krásné a jiné ne?
Do značné míry je to určeno kulturně. V Evropě se představa „přírodních krás" vyvíjela už od antiky, která ale obdivovala jen krajinu pasteveckou a zemědělskou. To, že se nám dnes líbí divoké hory a neprostupné pralesy, není vůbec samozřejmé. Naučila nás to až naše novověká evropská civilizace, respektive 18. století a romantismus, který se dá zhruba vymezit lety 1790-1840. Jinak by dnes žádný outdoor nebyl. Jiným kulturám je totiž divoká příroda buď ukradená, nebo ji považují za nehezkou a oceňují spíš zabydlenou kulturní krajinu.
A močály?
Ty se nám začaly líbit až jako poslední ze všech „divočin". Nejstarší opěvování jejich krásy jsem našel u amerického přírodního esejisty a autora slavné knihy Walden čili život v lesích Henryho Davida Thoreaua (1817-1862). Oceňovat bažiny a chránit je jsme ale začali až někdy v šedesátých letech. A většině lidí se nejspíš nelíbí dodnes.
Proč? Protože se tam můžeme utopit jako Jiřina Švorcová v Králi Šumavy? Nebo protože tam žijí bludičky a hejkalové?
To je jen částečné vysvětlení. Velehory lidé také považovali za nebezpečné, ale přitom krásné. Spíš tam nebylo nic, co by naše tehdejší kultura oceňovala - třeba velehory byly považovány za ruiny dávných epoch, paralela k starým zříceninám památek, zásobárna neobvyklých tvarů i barev atd. To u bažin nebylo, lidé v nich spatřovali dlouho jen jakýsi fádní a nezdravý zmar bez historické dimenze.
Jak vůbec estetická libost funguje? Proč se nám líbí motýl, ale ne ropucha?
No vidíte, a zrovna motýl se nám líbí pravděpodobně teprve od začátku 19. století. Dá se to doložit různými citáty z literatury. A ropucha se nám možná nelíbí proto, že nás to nikdo nenaučil. Záleží na kultuře, a ta ovlivňuje nejen estetické zalíbení, ale třeba i kulinární zvyklosti - v Asii se žáby běžně jedí. Někdy se ale nedá říct, co je kulturně „naučené" a co vychází z biologických zákonitostí. Podle slavného etologa Konráda Lorenze je zrovna ropucha klasickou ukázkou, proč se nám něco nelíbí z čistě biologické příčiny. Má formy, které u lidí přisuzujeme nemocným jedincům. Je nafouklá, nepevná, pokrývají ji bradavice a sliz. Ale třeba u krajiny tohle neplatí. Nedá se říct, že se nám určitý typ krajiny líbí proto, že je to pro nás biologicky vhodnější. Žilo by se vám dobře na poušti nebo ve velehorách? A přesto se vám líbí. Estetické zalíbení nepodmiňuje žádný konkrétní zájem nebo užitek.
Kdysi lidi přírodu chápali jako ohrožující, a pokud nemuseli, moc do ní nechodili. Co žene dnešního člověka k tomu, aby do ní vyrážel, i když nemusí? A to ještě nejlépe do přírody divoké a nedotčené, kde musí přemáhat sám sebe?
Spousta různých motivů. Chceme si odpočinout od civilizace a aspoň na chvíli najít opak toho, co zažíváme v běžném životě. Civilizace nás začala „štvát" silně právě od 18. století. Jedním z prvních hlasatelů návratu k přírodě byl francouzský filozof Jean Jacques Rousseau. Člověk se podle něj zrodil v přírodě, kde byl svobodný, a města a kultura ho jen kazí. Od té doby civilizaci chápeme jako něco, co nás omezuje, co pro nás není „přirozené", zatímco příroda je pro nás místem svobody, kam se dá před těmi masami lidí a špínou utéci. Spoustě lidí včetně mě se navíc divoká příroda prostě líbí. Ale roli hraje i touha po dobrodružství a po výkonu, které s krásou zas tak moc nesouvisejí. Zhruba začátkem 18. století se estetické vnímání změnilo. Pochybnostem neunikl ani tradiční předpoklad, že podmínkou krásy je uspořádanost a symetrie.
Anglický park místo francouzského?
Přesně tak. Ještě v 17. století vládly „vědecké" teorie o tom, že Bůh stvořil zeměkouli jako jakési zcela pravidelné kulovité kosmické vejce. Hory se prý vyvrásnily až jako důsledek potopy, kterou přivolala lidská hříšnost. Dnešní svět jsou tedy už jen ruiny Božího díla. Bůh hory původně nezamýšlel, takže jsou nepravidelné a „ošklivé". Jenže v 18. století se to otočilo. Vznikla představa, že Bůh naopak stvořil svět neuspořádaný a divoký, a lidé mu to svou snahou o pravidelnost kazí. To byl zásadní zlom v evropském myšlení. Angličané najednou začali přírodu obdivovat kvůli její nepravidelnosti. Nejhodnotnější pro ně už nebyla zemědělská krajina, ale divoké hory a lesy. To je něco, co potěší naše oko! Na Angličany pak navázal německý romantismus, který k tomu přidal náboženský rozměr. Byla to reakce na osvícenství, které oslabilo tradiční křesťanství. Romantici zdůraznili, že Bůh se zjevuje v přírodě, a vůbec vyzdvihli zážitek z přírody jako něco duchovního.
To už ale dávno zmizelo, ne?
Já aspoň na vandry nejezdím proto, abych v lese potkal Boha.
Divil byste se, ale i v agnostickém Česku to tak často funguje. Pro nevěřící je pak příroda doslova jakousi parareligiózní silou. Cítí v ní určitý přesah a posvátnost, i když to neumějí pojmenovat.
Může být příroda kýčovitá?
Ne, kýčovité může být jen lidské dílo. Na rozdíl od přírody totiž vzniklo s určitým záměrem. Třeba předstírat něco jiného, než co ve skutečnosti je.
Západ slunce nad jezerem, ve kterém se zrcadlí zasněžené horské štíty, je ale s prominutím kýč jako kráva. Termín „kýč" se k popisu přírody prostě nehodí. Ale mohou za to romantici - tak dlouho malovali západy slunce, až to začalo všechny štvát.
Co byl váš největší estetický zážitek v přírodě?
Mám jich spoustu, těžko nějaký vybrat. V Čechách určitě Milešovka, Kletečná, krkonošské výhledy... Mám rád kulturní krajinu, ve které se střídají mozaikovitě různé formy. Třeba České Středohoří, kde je to sice uspořádané, ale zase ne moc. Esteticky mne oslovuje ale i divočina, protože je v ní stále mnoho překvapivých věcí a tvarů.
V jednom svém textu citujete malajské domorodce, kteří si pochvalují prales, protože se v něm dají nasbírat různé věci, prodat je a koupit si cigára. Takže tzv. přírodní národy na rozdíl od nás ještě nedospěly k tomu, aby si uvědomily estetickou kvalitu divoké přírody?
Ano, jejich společnost je to ještě nenaučila. Biolog Vojtěch Novotný popisuje, jak si domorodci z Papui-Nové Guineje prales „zkrášlují" zavěšenými pytlíky od instantních polévek. A když někde pralesem vede nová silnice, tleskají radostí, protože je to „konečně něco pořádného".
Jistě sledujete spor o Národní park Šumava. Proč tam místní lidi chtějí zelený les a ne uschlé stromy?
I to je hodně estetická zvyklost. Prostě jsme se naučili, že hezký les je jen zelený les. Na mrtvou dřevní hmotu nejsme zvyklí. Ale romantikům by se mezi uschlými stromy naopak líbilo.
Text a foto: Ivan Brezina, Maxim
