ioutdoor |
||||||
|
||||||
Honza „Zajíc“ Lásko (33) je jedním z nejlepších světových jezdců na divoké vodě. Co nejdrsnějšího zažil a jak moc riskuje?
Počet komentářů: 0
V roce 2006 jsi sjel indickou Alaknadnu, jednu ze zdrojnic řeky Gangy. Narodil jsi se přitom přesně v den, kdy se tam na expedici v roce 1977 utopili čeští vodáci Jiří Koudela a Václav Jindrák. Věříš v reinkarnaci?
Nevěřím, ale je to opravdu zvláštní shoda náhod. Na místě, kde se to stalo, jsme postavili mohylu s pamětní deskou.
Co bylo na Alaknandě nejtěžší?
Peřej, která před lety zastavila Hillaryho. Ten se Alaknadnu pokoušel vyjet proti proudu na tryskovém člunu. Jenže v jednom místě řeka skočí o několik metrů zrovna v místě, kde má voda v soutěsce strašný tah.
Co ti na tak extrémní vodě táhne hlavou?
Přemýšlím, co se může stát. Nejdůležitější je naučit se „číst vodu“. Je to jako když jedeš autem po dálnici a auta před tebou brzdí. Zkušený řidič předem ví, co bude následovat. Většinou se navíc dá zastavit a prohlédnout si potenciálně nebezpečná místa. Koukneš se na ně seshora a řekneš si: Tohle se dá jet tudy a tudy. Rozmyslíš si, jestli ti riziko stojí za to. Pokud ne, přeneseš to. Byl jsem ale i na akcích, kde se předem rozhodovat nešlo, protože řeka tekla úzkou soutěskou. Pak nezbývá než soustředit se na to, abys jel dobře. Řešit, co tam vůbec děláš, už nemáš čas.
Na to, jestli neskončíš jako Koudela s Jindrákem, nemyslíš?
Ne. Když něco udělám špatně a vidím, že je průser, na myšlenky o smrti není čas. Jednám intuitivně, pudově se to snažím vyřešit. Moc často se mi to ale nestává, jsou to výjimečné situace.
Pak přijde adrenalinový rauš... Říká se, že všichni extrémní sportovci jsou v podstatě feťáci.
Ano, je to jako kafe nebo čokoláda. Člověk si na to zvykne a pak už to prostě musí dělat dál. Jenže čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že když se mi třeba nepodaří správně skočit vodopád, bude to dost bolet. Dřív mi to bylo jedno.
Co když se znenadání objeví něco hrozného?
Zatím se mi nikdy nestalo, že bych za zatáčkou zjistil, že se to nedá jet. Blbé jsou „nevodní“ věci, jako třeba spadlý strom v řece. Nečekané situace mám ale rád – člověk se musí během sekundy rozhodnout, co udělat. Právě to mi na extrémní vodě přijde zajímavé.
Člověk si říká, proč tak riskuješ?
Z pohledu člověka, který ten sport nezná, to možná vypadá, že divoká voda je extrémně nebezpečná. Jenže je to jako s lyžováním. Pokud jsi na lyžích nikdy nestál, zdá se ti, že i běžná jízda po sjezdovce je o život. Jak se ale na lyžích pomalu učíš, zvládáš pořád prudší a prudší kopce...
Je fakt, že jezdím už dost extrémní věci. Je to nebezpečné, to bez diskuse. Ale když vodácký začátečník sedne ve Vyšáku na Vltavu, která má hodně vody, bude to pro něj stejné, jako pro mě divoká soutěska. Jasně, vždycky se může něco stát, ale pokud jsi připravený a jedeš se zkušenou partou kamarádů, není riziko zas tak strašné.
Když mluvíš o „Vyšáku“, dokážeš ještě jet v Česku klasicky na vodu, nebo je to pro tebe nuda?
Jednou za rok si rád něco sjedu v „otevřence“. Někde v Krumlově na šlajsně se obrátím a strašně mě to baví.
Jaké disciplíny se na divoké vodě jezdí?
Ty základní jsou tři. Při freestylu se kajakář drží na jednom místě na vlně nebo ve válci. Různě se otáčí, skáče, převrací se... Existují různé triky a fi gury, jako třeba v krasobruslení. Rozhodčí hodnotí krásu a ladnost pohybu a vyhrává ten, kdo má nejvíc bodů. Při extrémním sjezdu jedeš na čas nějaký úsek a vyhrává nejrychlejší. Kajakcross je obdobou snowboardcrossu. Na trať vyrazí čtyři jezdci najednou. První dva postupují dál, a tak to jde až do finále.
To všechno ti jde. Kolikátý jsi na světě?
Přesně se to říct nedá, žádný ofi ciální žebříček neexistuje, ale celkově jsem v první pětce. Letos se mi dařilo na třech největších světových závodech. Vyhrál jsem americké Teva Mountain Games a norský SJOA festival, na italských Extreme Games jsem byl čtvrtý.
Text a foto: Ivan Brezina
