ioutdoor |
||||||
|
||||||
Honza „Zajíc“ Lásko (33) je jedním z nejlepších světových jezdců na divoké vodě. Co nejdrsnějšího zažil a jak moc riskuje?
Počet komentářů: 0
Poslední část rozhovoru s nejlepším českým jezdcem na divoké vodě Janem Láskou. Přečtěte si také první a druhý díl, kde mj. zdůraznil, že když při sjíždění vody ztratí jezdec pádlo, je zásadní pravidlo opouštět loď až jen, jde-li skutečně do tuhého. Být bez lodi v prudké vodě je totiž extrémně nebezpečné.
Jakou máš výbavu?
Základem je helma, dnes už někdy i integrální, jako na motorku. A pak vesta. Její výtlak je stejný jako dřív, ale tvar, velikost a funkčnost se v posledních letech diametrálně změnily. Dřív byla vesta ohromná, člověka úplně „zavřela“ a pomalu se v ní ani nedalo hýbat. Dnes přesně padne na tělo a skoro ani nevíš, že ji máš. Býval jsem odpůrce chráničů na předloktí a lokty, ale dnes už je používám. Mají význam hlavně na menších řekách, které jsou hodně z kopce a plné šutrů.
Existuje na vodě nějaká aktivní záchrana, jako je třeba v extrémním lyžování lavinový airbag? Třeba že bys zmáčknul knofl ík a sedačka by tě z potopeného kajaku katapultovala na hladinu?
Nic takového nemám. V lodi vozím jen házecí pytlík s lanem, ale ten slouží k záchraně jiných. Když se někdo cvakne, hodím mu ho a on si ho připne na neoprén.
Co považuješ za svůj nejextrémnější zážitek?
Patnáctimetrový novozélandský vodopád Huka Falls. Běžně se jezdí při průtoku padesát kubíků, já ho jel při dvě stě padesáti. Když je vody takhle moc, chová se úplně jinak, než je běžné. Vodopád jsem projel dobře, ale za ním byl ohromný vodní válec s bublající plochou tří fotbalových hřišť. Vcuclo mě to a děsivá síla vody mě táhla pořád hloub. Běžný válec připomíná pračku, bublinami prosvítá světlo.
Tady byla ale úplná tma, mohl jsem být v hloubce tak patnáct metrů. Voda mi z jedné ruky vyrvala pádlo. Říkal jsem si, že ho nesmím pustit, jinak to bude opravdu špatné. A během půl vteřiny mi ho voda vytrhla i z druhé ruky. Nevím, jak dlouho jsem byl pod hladinou, ale celkově jsem s válcem bojoval asi dvě minuty. Pak jsem najednou cítil, že mě to tlačí nahoru. Štěstí bylo, že mě válec vyplivnul stranou, protože kdyby mě vtáhnul znovu, asi bych to neměl šanci přežít. Loď byla promáčknutá, jako kdyby ji přejelo auto.
Co zranění? Je divoká voda něčím specifická?
Klasika jsou odřené klouby. A pak vykloubená ramena. Když jsem začínal, na Korsice jsem při skoku dopadl z deseti metrů do vody „na placku“. Je to, jako když skočíš na beton, prostě tvrdý na tvrdý. Narazil jsem si páteř, ale naštěstí se nezlomila.
Jezdíš v Česku při povodních?
Ano, nejlepší jsou horní toky v horách, které při silném dešti rychle stoupnou. Krkonoše, Jizerky, Šumava.... Český hydrometeorologický ústav má vodní stavy on-line. A jakmile je lokální povodeň, jedeme tam. Bývá to skvělá voda. Přes zaplavené vesnice ale ze solidarity k lidem nejezdím. Neumím si představit, že bych pádloval mezi domy pod vodou.
Na závěr nejdůležitější otázka: Co tomu říká maminka?
Neví úplně všechno... Ze začátku se asi hodně bála, ale po těch letech už je to lepší. Už si trochu přivykla a taky snad chápe, že nejsem úplný blázen, co by šel do všeho.
Text a foto: Ivan Brezina
.jpg)
