ioutdoor |
||||||
|
||||||
Pokračování první části - Rumunské objevy
Počet komentářů: 0
Ďáblův dech s pachutí zkažených vajec
Dávnou sopečnou činnost v pohoří Bodocului připomínají minerálních nebo horké prameny, případně sirné jeskyně. Jeskyně Peştera Puciosa je naprosto dokonalým příkladem skalní dutiny, z jejíchž útrob unikají plyny bohaté na oxid uhličitý a sirovodík.
Z vesnice Baile Balvanos vyjíždíme až do sedýlka k hotelu Carpaţii a od něj stoupáme po lesní cestě k jeskyni. Už z dálky se při zemi plazí typický zápach zkažených vajec. „Záprtky, já cítím záprtky," upozorňuje kamarád. Výstup k jeskyni, která dnes slouží k léčebným účelům, si krátíme debatou o osobních zkušenostech se zkaženými vajíčky a jejich vlivu na kvalitu připravovaných pokrmů. Na stěnách nad úrovní dřevěných laviček pozorujeme žluté povlaky síry, které dávají tušit, kde začíná hladina dýchatelného vzduchu. Skupinka lázeňských hostí důchodového věku opouští prostor a veselé experimentování může začít.
„Tak, přátelé, v hodinách chemie říkali, že bez kyslíku nic nehoří," uvádí kamarád svůj první pokus a s krabičkou zápalek vstupuje do jeskyně. U stropu zapaluje svíčku a s výrazem vědce pomalu dává ruku níž a níž, až se dostane pod žlutý povlak na stěně. „Funguje to, nekecali!" jásá nad zhasnutou svíčkou. Zkouška odolnosti sliznic, očí a čichových buněk na sebe nedá dlouho čekat. Sedíme na lavičce a na povel předkláníme hlavu pod úroveň hladiny sirných plynů. „Ty bláho, to je smrad!" Reakce jsou vesměs stejné, ale skvěle se bavíme.
Vorlova pěnovka a seznamka po rumunsku
Už se smráká, když přijíždíme do vesnice Avram Iancu. Věčná a trochu nervózní otázka, kde budeme spát, kde nabereme vodu a co budeme jíst, se po chvíli nejistoty rozplývá. Zastavujeme u jediného obchodu, který zároveň slouží jako nálevna a hospoda. „Dáte si pivo?" oslovuje nás slečna za pultem. Rádi, ale přijeli jsme dost pozdě a nevíme, kde si můžeme postavit stany a kde nabrat vodu. „Stany si klidně postavte na louce pod domem a voda teče z kohoutku na straně domu," ochotně pomáhá dcera majitele.
Večer sedíme s místními u jednoho stolu a u piva a kořalky probíráme život. „Četl jsem, že každý rok 20. července bývá na hoře Muntele Găia velká lidová veselice," zahajuju rozhovor. „To máš pravdu," odpovídá hospodský, „spousta mladejch a vožralejch!" A aby dodal vážnost své informaci, zhluboka si přihnul místní pálenky. „Ale vždycky to tak přece nebylo," snažím se dopátrat prapůvodního významu festivalu. „To máš pravdu," zasní se stařík v rohu. Postupně se dozvídáme, jak na původní lidové veselici zvané Dívčí slavnost poznávali mladí lidé své životní partnery. Muži často žili a pracovali v těžko přístupných horách, a tak akce tohoto typu byla jednou z mála možností, jak najít dívku „svého srdce". Ani vdavekchtivá děvčata neponechávala nic náhodě a na festival se vždy dokonale připravila. Protože věno mnohdy rozhodovalo o úspěchu či neúspěchu uzavření svazku manželského, nakládaly prý ženy na valníky vše od peřin až po skříně, aby upoutaly pozornost. „No, hoši, něco vám povím," ukončuje plodnou debatu kamarádka, „tak na tohle bych se vám mohla tak akorát víte co."
Kousek od vesnice šumí asi 18 m vysoký travertinový vodopád. Travertin neboli pěnovec proslavil v našich zemích Jan Neruda, když napsal svou známou povídku s názvem Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku. Z dnes již poměrně vzácného pěnovce se mimo jiné dělaly i fajfky. V travertinovém vodopádu ve vesnici Avram Iamcu se stále tvoří nové vrstvy této horniny.
Evropské bahno, které léčí
Pro většinu z nás je sopka útvar, který chrlí lávu, vypouští do ovzduší nebezpečný prach a popel a její aktivita nevěstí nic dobrého. Jsou ale sopky, které nám neublíží, a dokonce mohou léčit různé kožní nebo kloubní neduhy. Rumunsko drží ve výskytu bahenních sopek naprostý evropský primát. Další sopky jsou už jen na Krymu a na jednom velmi malém ložisku v Bulharsku.
Sopky najdete nedaleko města Berca. Cesta k nim se sice nejevila jako složitá, ale přesto do blízkosti sopek přijíždíme téměř za tmy. I když poblíž ležela cikánská osada i ropné vrty, noc byla klidná; brzy ráno vyrážíme na prohlídku Piclele Mica a Piclele Mare. Aktivní kuželovité útvary s probublávajícím studeným bahnem vznikly na ložiscích ropy a zemního plynu. Zdejší bahnité kužely jsou až šest metrů vysoké a vzhledem k vysokému obsahu solí v podloží zde najdete pouze slanomilné rostliny. Krajina ale vyniká zvláštní, skoro až uhrančivou atmosférou. Je těžké odtrhnout zrak od kráterů s probublávajícím bahnem, vysušených a rozpraskaných ploch bahna a zvlněných suchých svahů porostlých zažloutlou trávou.
S postupujícím časem se na lokalitě objevují další turisté a za chvíli se po měsíční krajině mezi krátery prochází skoro naháči pomazaní bahnem, kteří působí jako bytosti z jiného světa. Pro mnohé z nich je to jen kratochvíle, někteří ale opravdu věří, že bahno léčí.
Při návratu vzpomínáme na přátelské a pohostinné lidi, které jsme potkali v podhorských vesnicích. A shodujeme se, že v Rumunsku jsme nebyli naposledy. Vždyť tu na nás čekají monumentální solné doly, slaná jezírka, krasové soutěsky a Banát, oblast českých vesnic s úchvatnou travertinovou kaskádou na řece Beuşniţa.
Osobní stránky autora: www.fototoulky.net
Text a foto: David Hainall
