ioutdoor |
||||||
|
||||||
Majestátní vrchol činné sopky Mount Rainier patří se svými 4. 392 výškovými metry mezi nejvyšší vrcholy západního pobřeží USA. Nejtěžším úsekem je výstup skalním žebrem Disappointment Cleaver. Odměnou za náročné stoupání je nádherný pohled do sírou zapáchajícího nitra kráteru.
Počet komentářů: 0
Je pátek odpoledne a my se vydáváme na necelých dvě stě kilometrů dlouhou cestu z centra Seattlu pod jižní svah sopky. Ještě za světla se setkáváme s naším kamarádem Romanem a uleháváme na konci uzavřené silnice poblíž návštěvnického centra u Paradise Inn. Jediné, na co při usínání myslím, je, aby nás v noci nepřišel navštívit medvěd. V národním parku Mount Rainier jich totiž žije požehnaně, jak už víme z osobních zkušeností dvou členů výpravy.
Ráno naše první kroky vedou do návštěvnického centra k vyřízení nezbytné administrativy. Musíme koupit permity a vyplnit formuláře. Výstup máme naplánovaný na dva dny. V sobotu chceme klidným tempem vystoupat do výškového tábora Ingraham Flats, strávit zde noc na ledovci a druhý den časně ráno zaútočit na vrchol.
Zpočátku vede výstup po značených pěšinách a naučných stezkách, které jsou oblíbeným cílem víkendových rodinných výletů. Tu a tam se tak nevyhneme udiveným pohledům na naše batohy, na kterých máme zvenku připevněné vybavení na ledovec. Mačky, cepín, lano a přilba jsou na tento výstup nezbytností. Zakrátko ale už vkračujeme na sněhové pole Muir Snowfield, které sice není ledovcem, ale sníh zde celoročně neroztává. Dlouhým otravným stoupáním v rozbředlém sněhu se dostáváme až k rangerské stanici v Camp Muir, kde přespává většina horolezců z ostatních výprav. My jsme si vyhlédli méně využívaný camp Ingraham Flats, ke kterému je to ještě asi hodinu navíc po ledovci. Ke konci už je kličkování mezi trhlinami nepříjemné, na těch posledních pár metrů už se ale nikomu nechce navazovat na lano.
Snídaně krátce po půlnoci
Je pozdě odpoledne a většina ostatních horolezců už pomalu zalézá do stanů, aby se pokusili usnout. Místním zvykem totiž je vstávat o půlnoci a vyrážet co nejdříve. Přestože všichni členové naší skupiny mají jisté zkušenosti s pohybem po ledovci, nechci nic podcenit a po večeři se všichni společně navazujeme na lano, obouváme do maček a jdeme trénovat chůzi ve strmém svahu a záchranu z trhliny. Po úspěšném absolvování tréninku se vracíme ke stanům, kde velkému udivení našich amerických kolegů otevíráme láhev vína na dobrou noc. Rychle je učíme několik českých slovních spojení nezbytných pro pobyt v horách, jako například „vrcholové pivo", loučíme se a jdeme spát.
Budík zvoní v jednu hodinu ráno. Nikomu se v té zimě ze spacáku nechce, ale po chvíli se začneme soukat před stan a začíná ranní rutina. Necháváme roztát sníh a připravujeme z něj čaj na snídani a do termosky na zbytek výstupu. Chuť k jídlu veliká není, ale musíme do sebe dostat alespoň pár sušenek, abychom měli dostatek energie.
Za svitu čelovek se vydáváme po ledovci vzhůru ke skalnímu žebru zvanému Disappointment Cleaver, které je nejnebezpečnější částí výstupu. Jedná se o skalnato-suťový hřeben strmě stoupající podél ledovce. Pro urychlení se na tuto část výstupu odvazujeme a lezeme každý sám. Po chvíli hledání cesty a bombardování kameny od skupin nad námi se ocitáme zpět na ledovci o několik set metrů výš. Zde se opět navazujeme a pokračujeme ve výstupu společně. Ačkoli jsme neaklimatizovaní, tak už za rozbřesku předbíháme první lanová družstva.
Výstup nad zmíněným skalním žebrem už nečiní velké potíže. Až na jeden nepříjemný traverz mezi dvěma hlubokými trhlinami, je sklon svahu po celé trase více méně do 35°. S přibývající výškou musíme začít dělat krátké pauzy na vydýchání a tak se neustále kocháme úchvatnými výhledy na další sopky státu Washington: Mt Saint Helens a Mt Adams. Viditelnost je vynikající, a tak po rozbřesku rozpoznáváme i dvě stě kilometrů vzdálený Mt Hood, který leží v sousedním státě Oregon.
Přes naše pohodové tempo asi hodinu pod vrcholem docházíme skupinky několika desítek horolezců, kteří ráno vycházeli před námi. Jejich tempo je opravdu zarážející. Jako první člen našeho lanového družstva se několikrát pokouším o předbíhání, vyšlapaná cestička na ledovci je ale příliš úzká a mimo ni se buď boříme do sněhu, nebo musíme stoupat na tvrdém firnu pouze na špičkách bot. Po několika neúspěšných pokusech se zařazujeme zpět do průvodu a šouráme se směrem k vrcholu.
Text: Martin Skuhravý
