Pokračování vyprávění o treku po severním Pákistánu, v oblasti Baltistán.
Počet komentářů: 0
V prvním díle jste se dočetli o začátku expedice do oblasti, kde prý pohled na sedmitisícovky začne nudit. Ve druhém díle bude vyprávění o treku do severního Pákistánu pokračovat.
Místním lidem připadá lezení po horách bláznivé a zbytečné, ale zájmům podivínských cizinců se rychle přizpůsobili. Ve Skardu dnes najdete hned několik obchůdků, nabízejících použitou expediční výbavu. „Jsem trekový průvodce a vrcholový nosič, pane", volá na mně jeden z prodavačů. Nad dalším z nekonečných šálků čaje se představuje jako Mohamad Chán. V roce 1990 se prý zúčastnil expedice na Nangá Parbat. Kdo ji tehdy vedl? „Víte, to už si nepamatuju. Byl jsem na mnoha různých expedicích - japonských, francouzkých, amerických a taky pákistánských. Mám tu boty, stany, spacáky, bundy, sluneční brýle, rukavice, ponožky... Můžu sehnat všechno, co potřebujete na trek, pane."
Chvíli se přehrabuji v jeho zboží a přemýšlím, jak moc si vymýšlí. Vytáhl vůbec někdy paty ze svého krámku? Jeho „expediční výbava" totiž není právě nejnovější. Sešmaťchané kožené boty by se hodily spíš do muzea a ostří bambusových cepínů pokrývá rez. A pak můj zrak padne na konzervu českého lančmítu s výrobním datem 1988...
Na nedalekém hřišti právě začíná trénink koňského póla. Tenhle sport je typický pro celý severní Pákistán a najdete ho i v okolních muslimských zemích. Všude, kde se hraje, vám místní budou s vážnou tváří tvrdit, že ho vymysleli právě oni. V jazyce Balti se míč řekne „polo". Není to snad důkaz?
Pólo prý ale kdysi dávno vzniklo v Persii jako součást tréninku bojové jízdy. Postupně se z něj stala oblíbená zábava asijských panovnických dvorů. Kdo jiný by si také mohl dovolit vydržovat tolik koní a jezdců? Dřív pólo hrávala až padesátičlenná mužstva, takže na hřišti vznikala pořádná tlačenice. Moderní pravidla počet hráčů omezila. Ze „sportu králů" vzniklo něco mezi dostihy, fotbalem a golfem - cílem hry je dostat míček do sousedovy brány. Hraje se tak dlouho, dokud jedno z mužstev nedá devět gólů. Protože dřevěný míček létá obrovskou rychlostí, není při hře nouze o zranění.
Pro svou odlehlost bývá někdy Baltistán označován za „kulturní fosílii". Po otevření silnice do Skardu před třiceti lety se ale časy začínají pomalu měnit. Dokazuje to třeba fotbalový zápas, který probíhá hned vedle póla. Západní hra přilákala mnohem víc diváků, než zdejší tradiční sport.
Text a foto: Ivan Brezina