ioutdoor |
||||||
|
||||||
Výstup na skalnatý vrcholek Pop Ivana patří k nezapomenutelným zážitkům každého milovníka hor, který se rozhodne putovat na samé hranici bývalého Československa a Rumunska. Následující přechod pohraničního hřebene je pak jedním z nejkrásnějších treků, které poutníkovi, jenž se o sebe dokáže postarat i v drsných horách, nabízí Podkarpatská Rus.
Počet komentářů: 0
Trek přes pohraniční Pop Ivan měřící 1939 metrů (někdy se mu také říká Pop Ivan Trebušanský) je zcela unikátní v celém obrovském masivu hor na Podkarpatorusku. Až na několik míst totiž na svém putování nenarazíme na klasickou karpatskou poloninu. Tedy vysokohorskou louku, vzniklou umělým vyklučením subalpinského pásma kleče a jalovců prastarými pastevci – Valachy – někdy v 11.–13. století. My půjdeme jen pralesy, kde dodnes žijí běžně vlci a medvědi, nebo – a to je právě v ukrajinských Karpatech zcela výjimečné – budeme šplhat po skalnatých svazích, jejichž erozi způsobil v zatím poslední době ledové mohutný ledovec.
Například na vrcholu Pop Ivana, respektive jen těsně pod ním, stávala až do roku 1939 velmi známá a populární horská Vaškova chata a útulna Klubu československých turistů. Rok co rok se sem škrábali v potu tisíce lidí, aby z ní obdivovali nezapomenutelný východ slunce.
A dnes? Jen ticho, liduprázdno a po chatě i stovkách kilometrů značených cest ani vidu, ani stopy. Vše zničila bouřlivá léta nejdříve maďarské a později sovětské okupace proložené navíc 2. světovou válkou. Ovšem krásu východu slunce a zrodu nového dne tady lze snadno zažít i dnes. A také úžas nad spoustou vzácných velehorských kytek, pokrývajících jako hustý koberec skály Pop Ivana – divoké, oslnivě červeně zářící rododendrony, modré alpské koniklece a hořce, sasanky, voňavé narcisy a na jaře i šafrány.
Vrcholem zdejší štědře rozdávané krásy je ale velehorský úsek Pop Ivanu, úzká pěšina vedoucí nad stovky metrů strmými a místy i kolmými skalami z ruly, svoru a vyvřelého trachitu, odkud jsou jedny z nejkrásnějších rozhledů na celé Podkarpatské Rusi.
Putování po Karpatech, zvláště těch ukrajinských nebo rumunských, je stále vrcholnou školou přežití a soběstačnosti. Vše potřebné k přežití, stany nebo přístřešky a jídlo, totiž musíte vláčet na zádech přes stovky a tisíce metrů převýšení, mnohdy karpatským pralesem bez jakéhokoliv náznaku cesty. Na nějaké doplnění zásob nebo spaní pod střechou můžete klidně zapomenout, pokud se vám náhodou nepostaví do cesty salaš, jejíž obyvatel, samotářský bača, vám za cigarety nenabídne čerstvě nadojené mléko, sýr kaškaval, bryndzu nebo kukuřičnou kaši mamaligu a nepřihodí k tomu možnost přespání na ovčích kožešinách, někdy i bez blech. Jen voda se dá sehnat na místě, ale pozor na možné znečištění od pasoucího se dobytka.
Na naší trase je možné nakoupit úzký sortiment základních potravin (vše levněji než u nás) ve východišti a cíli, tedy v malém krámku s potravinami a vodkou přímo v Dilovém, resp. Rachově, nebo už v Užhorodě či jiném větším městě po cestě. Přitom ještě v roce 1936 se bylo možné v Trebušanech ubytovat třeba v hostinci Žida Mojzease Frojmoviče (o pět let později skončil v německém vyhlazovacím táboře) za pouhých 5 korun za lůžko!
Zmiňovaná Vaškova chata byla postavena v roce 1935 nad údolím Bílého potoka ve výšce 1560 metrů a dodnes se dají v terénu poznat její základy. Kdysi se k ní dalo dojít po upravené cestě serpentinami pralesem z dnešního Dilove za 4,5 hodiny. Chata měla 12 pokojů, dvě noclehárny, a navíc kolibu s pryčnami pro méně změkčilé turisty. „Na jaře, v létě, na podzim i v zimě má Pop Ivan své zvláštní kouzlo, které mu dodává jednak vzácná květena, jednak věčně zelený koberec horských polonin a majestátnost jeho skalních štítů, jednak běloskvoucí sněhový povlak a konečně krásné výhledy na přilehlá horstva rumunská,“ liboval si v turistickém věstníku v roce 1936 František Koukal. A pod tahle slova se každý z členů elitního Klubu karpatských vlků, kteří jezdí desítky let na Slovensko, do Rumunska a na Podkarpatskou Rus, okamžitě a z fleku může podepsat, ačkoliv jsou stará už 75 let! Nic se tady totiž v tomto směru nezměnilo, ačkoliv od roku 1918 tahle hora změnila pětkrát svého státního majitele!
Text a foto: Petr Blahuš
