ioutdoor |
||||||
|
||||||
Když je hezky, můžete ten kopec vidět hodně zdaleka, aniž byste museli vystoupit ze zájezdového autobusu s pěkně polstrovanými sedačkami. Už z dálky přitom vnímáte, že je Hekla něčím zvláštní, trochu jiná než další islandské sopky. Nikoliv náhodou je přitom ženského rodu – prostě extra potvora.
Počet komentářů: 0
Druhý díl o treku na islandskou sopku Heklu. Přečtěte si i první část.
Pokud se chystáte na místě nocovat, tak vězte, že pod Heklou je jedno fantastické, totálně bizarní místo na táboření – něco podobného můžete najít jen tady. Uprostřed lávové pouště, naprosté pustiny, na kraji lávového pole, kdosi položil přibližně 15 x 15 metrů travnaté plochy. Možná víc, možná míň, ale je to přesně vyříznuté, trochu jako ve Wimbledonu. Prostě surrealismus na islandský způsob, větší kontrast si lze těžko představit. Když zapadá slunce nad lávovým polem Hringlandahraun a opírá se za vašimi zády do rudě zbarveného kopečku Rauðaskál, je to pohled, kterému se máloco vyrovná. Takže právě sem jsme si to namířili a už docela utahaní jsme se tu nějak před šestou večerní utábořili.
Samotný výstup na Heklu kriticky závisí na tom, jaké je právě počasí. Výše podepsaný byl nahoře třikrát a pokaždé to bylo úplně jiné. Poprvé se jednalo takřka o boj o život a byl téměř zázrak, že se podařilo najít cestu tam i zpět. Když je naopak pěkně, je to procházka pro rodiny s dětmi (vybavené kočárky s lehce terénní úpravou). A to byl i případ téhle cesty. Hekla není žádné lezení, prostě šlapete přibližně 900 výškových metrů škvárou či sněhem nahoru a pak totéž celkem jednoduše prakticky sjedete dolů. Prach a škváru máte úplně všude, ale s tím je třeba počítat. První část cesty vede podél dobře znatelných bílých tyčí, které se v černé lávě vyjímají vskutku impozantně, pak už jen sledujete jedny ze stop ve škváře. Musíte však zvolit ty správné, což v případě, kdy jste tu poprvé a nevidíte si ani na špičku bot, není úplně nejsnazší.
Když se dostanete na samotný vršek, musíte si ještě zodpovědět důležitou otázku – který vrcholek je ten pravý. Není to totiž úplně zřejmé. Je zde sice úschovna s vrcholovou knihou, ale ta je paradoxně na tom nižším ze dvou z nich – a když nic nevidíte, snadno pak ten skutečný vrchol vynecháte v domnění, že když je někde vrcholová kniha, logicky to musí být vrchol. Kdepak na Islandu – tady musíte ještě pár minut jihozápadně, abyste byli na skutečně nejvyšším bodě. A znovu platí: Když je vidět, je to na vrcholu úžasné, když je počasí špatné, stejné jsou i dojmy z vrcholu. To je celkem standard pro jakýkoliv kopec, ale buďte ujištěni, že na Islandu si oba tyto extrémy musíte ještě znásobit.
Požitek dobytí vrcholu umocní i fakt, že z toho, na čem stojíte, se poměrně mocně dýmá. Ne, že by tady byla díra a v ní bublající láva, takhle sopky vypadají spíš v knížkách než ve skutečnosti (čest výjimkám), ale vědomí, že k poslední erupci došlo před 10 lety a další se blíží, vyvolává ve Středoevropanovi příjemné chvění.
Každopádně to, co z vršku vidíte, je dechberoucí: na jihu a východě lávová pole Mundafellshraun a Nýjahraun, ještě dál jižněji pak ledovec Mýrdalsjökull. Východní obzor zakrývá obrovitý Vatnajökull, největší ledovec v Evropě, na severu resp. severozápadě jeho menší sousedé Hofsjökull a Langjökull. Krajina pod nimi je taková, jakou jinde na planetě nenajdete a kterou si fi lmaři vytvářejí počítačem v domnění, že nic takového ve skutečnosti neexistuje. Úplně na západ leží pobřežní rovina a nekonečný Atlantik – a když máte kliku, pak směrem na jih dohlédnete až na Ostrovy západních mužů, Vestmannaeyjar. Prostě dokonalost sama.
|
HEKLA Stratovulkán Hekla je součástí čtyřicetikilometrového vulkanického hřbetu, jehož stáří je odhadováno na minimálně 6600 let. Hekla měří 1491 metrů a patří k nejatraktivnějším sopkám Islandu. Ve středověku ji Islanďané nazývali Brána do pekla. Nachází se nedaleko chráněného území Landmannalaugar. Poslední erupce se opakují téměř pravidelně v desetiletém cyklu (2000, 1991, 1980, 1970,...). Jednou z největších erupcí byla erupce „H3“ před téměř 3000 lety, při které sopka do atmosféry vyvrhla 7,3 km³ sopečných hornin a plynů. To pravděpodobně způsobilo i ochlazení globálního klimatu v několika následujících letech. |
