ioutdoor |
||||||
|
||||||
Horské hřebeny plné voňavého kvítí a stád ovcí vzbuzují nepostradatelné pocity svobody a sounáležitosti s přírodou. Mám rád rumunské hory, ale občas to chce změnu. Proto jsem se s kamarády vydal na okružní cestu po podhorských vesnicích a přírodních zajímavostech. Nuda? Omyl! O legraci a dobrodružství jsme měli postaráno.
Počet komentářů: 0
Rumunské silnice se za posledních deset let výrazně zlepšily. Platí to i o té na Arad a Devu, i tak si na ní ale místy připadáme jako na tankodromu. Nad poli se válí mlha a pomalu vychází slunce. Projíždíme větší i menší vesnice, které globální civilizace zasáhla hlavně satelitními anténami. Místní babky posedávají na lavičkách před svými domy, klábosí o životě a zdejší pasáček si v každém hospodářství vyzvedává jednu nebo dvě krávy, o které se bude celý den starat.
Všichni to tu znají, přesto se vesnice každé ráno probouzí do zvláštní směsice kravského bučení, klaksonů aut a nervózně pokřikujících řidičů. I my se přidáváme k povzbuzování mladého „cowboye". Nemá to chudák jednoduché.
„Héj, kámo, támhle ta kráva ti leze do náklaďáku!" upozorňujeme ho, zatímco si jiná našla cosi k snědku přímo před naším přibližovadlem. Nezbývá nám než vylézt z auta a dobytek za posměšků babiček a dědečků odehnat. Ještě chvíli jedeme krokem za kravským zadkem ozářeným vycházejícím sluncem, než se nám zvíře konečně podaří předjet.
Soutěska Cheia Rimeţului - sandály a plavky s sebou!
Západní rumunské Karpaty a hlavně pohoří Apuseni v čele s masivem Trascau jsou plné krasových soutěsek. Těch je v Rumunsku vůbec spousta, ale jen v jedné z nich najdete skalní most, kterým protéká řeka. Tento unikát se nachází asi tři kilometry od pravoslavného kláštera Rameţ, kde můžete přespat.
Starší ze dvou zdejších kostelů je v románském slohu.
Cesta k soutěsce je zprvu široká a velmi pohodlná, až nudná, jak se ale více noříme do hloubi 1,5 km dlouhého krasového kaňonu, říčku nakonec svírají více než 600 m vysoké skalní stěny. Z dohledu mizí novostavby a na lukách stojí už jen staré dřevěnice s vysokými doškovými střechami. Najednou se ocitáme v typickém rumunském podhůří, kde se podobně jako na hřebenech hor zastavil čas.
Pohodlná cesta pomalu mizí a úzká stezka pomalu schází až k řece. Nad námi se tyčí vysoké stěny, šutry kloužou, a najednou kdesi před sebou slyším kamaráda: „Musíme do vody, dál už to jde jen řekou!" A opravdu - posledních 200 m ke skalnímu mostu procházíme přímo říčkou přes tůně a mělčiny. Hulákáme do skály nad sebou a zkoušíme ozvěnu. Co je to za sílu, která dokáže vyhloubit takový kaňon, kroutíme hlavami. Kaňon za mostem už je za běžného stavu vody neprůchozí.
Lekce pro zlatokopy - baterka a trocha drzosti stačí
Připadám si jako někde na Divokém západě. Takhle přesně si představuji atmosféru ospalých amerických městeček ztracených kdesi uprostřed širých prérií, kam osamělý jezdec přijede s bídou jednou za měsíc. Procházíme liduprázdným městečkem Roşia Montana a marně hledáme někoho, kdo by nás pustil na prohlídku dolů. Z polorozpadlých balkonů hornických bytů vyrůstají břízy a jen závěsy za některými okny dávají tušit, že zde stále žijí lidé. Mezi domy si na prašném hřišti hraje hlouček malých kluků s míčem a jinak nikde ani živáčka.
„Kde všichni jsou? Ani hospoda tu není," remcáme jeden přes druhého. Nechce se nám věřit, že stojíme na náměstí města, kde se ještě nedávno těžilo zlato. Apusenské hory a zvláště pak masiv Matalliferi jsou bohaté na ložiska stříbra, mědi, olova, zinku a hlavně zlata.
Oblast znali již staří Římané a Dákové. Zlato se těžilo nejen rýžováním na potocích a řekách stejně jako v Kanadě v dobách zlaté horečky, ale i v takzvaných primárních ložiscích v dolech.
Právě tento způsob těžby drahých kovů připomíná zdejší muzeum. Nacházíme jej asi 1,5 km pod náměstím. Na oplocené louce stojí několik historických těžebních strojů, vedou tu koleje s hornickými vozíky a v zadní části je visacím zámkem opatřený vstup do asi 500 m dlouhé štoly. Obdivujeme technickou dokonalost strojů, ale pohlednější polovina naší výpravy se už evidentně nudí. Opravdu tu „chcíp pes". Nikde nikdo a už se skoro vzdáváme možnosti vidět i podzemí. Jenže to nemusíme. „Lidi, on ten zámek není zamčený!" volá nás kamarád zpět k vratům do podzemí. Chvilku sice zápasíme s příslovečnou poctivostí, ale nakonec necháváme venku stát dva kamarády a s čelovkami na hlavách sestupujeme do tmavého podzemí. Štola prudce klesá několika schody a po chvíli se dostáváme k jejímu konci.
„No, když to srovnám s tím výletem na Kokořín," začíná kamarád typickou cimrmanovskou hlášku.
„To přece nemůžeš srovnávat!" pokračuji v citaci z naší oblíbené hry. „Jak to, že nemůžu?! Tam byly skály a občerstvení. Co je tady? Prd!" A má pravdu. Trochu zklamaní stoupáme po schodech zase zpátky do ospalé Roşia Montany.
Detunata Goala - dveře do pekel
Apusenské hory jsou kromě drahých kovů a krasových hornin plné pozůstatků po sopečné činnosti. Nad vesnicí Bucium se vypínají dvě čedičové hory Detunata Goala (1048 m) a Detunata Flocoasa (1265 m). Zvláště prvně jmenovaná dokonale ukazuje takzvanou sloupcovitou odlučnost čediče v Rumunsku.
Vyrážíme od obchodu ke kostelu a za ním stoupáme vlevo po polní cestě vinoucí se po hřebínku, a najednou světe div se - turistická červená značka. Jak už to ale v Rumunsku bývá, je to se značením všelijaké. Značka občas zmizí a pak se opět z ničeho nic objeví. Několikrát se vracíme a hledáme tu správnou cestu na vrchol čedičové hory. Při bloudění v suťovém poli pak obdivujeme železnou pravidelnost šestibokých sloupů, které ční do prostoru.
„Děcka, dokážete si představit, že by se tady měla točit pohádka o Pyšné princezně?" vrací nás do dětských let kamarádka a nám se okamžitě vybaví scéna, kdy už ne úplně pyšná princezna prchá se svým princem do země krále Miroslava. Závěr stoupání je vcelku prudký. Funíme do kopce, klopýtáme přes kořeny a říkáme si, jestli to vůbec má smysl. Fascinující kruhový rozhled, který se nám naskytl, ale pochybnosti rozptýlil.
Lacul Sfinta Anna - koupání v kráteru sopky
Kráterové jezero Lacul Sfinta Anna je ukryté v kráteru bývalé sopky nad vesnicí Baile Tuşnad v pohoří Bodocului. V bezprostřední blízkosti tohoto jinak velmi zachovalého kráteru se nachází ještě jeden, erozí poněkud více poznamenaný kráter další sopky, na jehož dně postupem času vzniklo unikátní rašeliniště nazvané Mlaştina Mohoş.
Z lázní Baile Tuşnad vyrážíme po turistické značce a čeká nás příjemný výstup po zalesněných svazích. Cesta z vesnice ústí na prašném parkovišti mezi dvěma krátery. Nestačíme se divit. Stánky se suvenýry střídají občerstvení a všude je spousta lidí. „Kde se tu všichni ty lidi vzali?" divím se pro změnu.
„Podívej se do mapy," odpovídá mi kamarád, „vždyť by sem vyjel i autobus!" A opravdu. Za výjezd se sice platí mýto, ale to nedokáže odradit davy turistů, kteří scházejí po pěkné cestě na dno kráteru k jezeru svaté Anny. Vládne tam vřava jako na každém jiném koupališti. U parkoviště stojí dřevěná budka místních ochranářů. I když se snažíme, přemlouváme, není to nic platné a musíme se přidat k organizované skupině turistů.
A co jedinečného je na zdejším rašeliništi? Není obvyklé, aby v těchto zeměpisných šířkách s typickým suchým kontinentálním podnebím rostly například masožravé rosnatky, suchopýry nebo borovice blatky. Sedíme na dřevěném mostku, posloucháme zanícenou průvodkyni a vcelku se bavíme. Nebýt našich znalostí biologie získaných v průběhu vysokoškolských studií, nerozumíme z jejího rumunského výkladu ani slovo. Jen díky shodným latinským názvům živočichů a rostlin ale tento exkurz není zahozený čas. Koukáme podél dřevěných mostků do rašelinných tůní a hledáme masožravky. „Hej, děcka, pojďte se podívat," svolává nás kamarádka, „už jsem je našla." A opravdu, kocháme se pohledem na rosnatku okrouhlolistou. Spokojeni po úspěšném „lovu" masožravek se těšíme na koupání v jezeře svaté Anny. Voda je fantastická a příjemně osvěžuje.
Text a foto: David Hainall
