ioutdoor |
||||||
|
||||||
Indonésie, to není jen prales, vlny a zase prales. Ačkoli hlavním impulsem k dovolené v zemi tisíců ostrovů bylo surfování na vlnách, kromě života na pláži jsme se také dostali tam, kde to máme nejraději – do hor.
Počet komentářů: 0
Hned po příletu na Bali jsme se vydali do čtvrti Kuta, kde mělo být podle našich informací levné ubytování a k surfování ideální blízká pláž Kuta. Po zabydlení následovalo obstarávání surfů a motorek. Už jsme se nemohli dočkat momentu, kdy se vrhneme do vln. Další den se proto obešel i bez snídaně, jen abychom už mohli uhánět na pláž, co nám kubatura našich skútrů dovolila. Motorky ještě ani nestály a my utíkali s prknem v ruce k vlnám. Bylo to přesně takové, jaké jsme si to vysnili, ale... Vlny jsou, jenže co s nimi?
Také znáte ten pocit, kdy se na něco díváte v televizi a vůbec vám to nepřijde těžké? Třeba tenis v podání Rogera Federera. Tak přesně to byl ten případ. Jen podotýkám - nikdy předtím jsme si na surfy ani nesáhli. I když se nám ten den vlnu sjet nepodařilo, nadšení nám teklo snad i z uší. Každý jsme se po celodenním máčení ve vlnách dostali aspoň k několikametrovému skluzu, což nebylo na první surfařské krůčky špatné.
Každý den se naše jezdecké schopnosti zlepšovaly a už přišly i první vlny, které jsme si, jak se říká, dali. Chtěl bych vás zbavit iluzí, že surfování je pouhé čvachtání se ve vodě. Za prvé z toho pořádně bolí ruce, protože vlnu musíte „chytit". To znamená, že na ni čekáte, a když se blíží, potřebujete vleže vyvinout dostatečnou rychlost, abyste se dostali na její vrchol. Pak se na prkně zvednete a zatlačíte přední nohou do špičky. Tím to ale nekončí. Právě se dostáváme k mýtu číslo dvě: surfování není o příjemné diskusi s neznámými surfaři. Vlnu můžou jet dva, maximálně tři lidé. Tak nebuďte překvapení, když za dopoledne uslyšíte několik nepěkných slovíček začínajících na písmeno „f", jež jsou adresována přímo vám. Tímhle povídáním vás nechci odradit, jen ať víte, do čeho jdete. Pro úplnost je nezbytné dodat, že tohle dělají především místní frajeři, každý surfař není takový.
Jakmile se nám surfování začínalo jakžtakž dařit, zasáhla vyšší moc. Uplynul asi týden našeho pobytu na Bali, ráno jsme přišli jako obvykle na pláž, ale něco bylo jinak. Vlny byly mnohem dál na moři a jejich velikost se špatně odhadovala, protože nikdo nebyl ve vodě. Konečně jsme měli velké vlny, o kterých jsme snili, a byly tu jen pro nás, mysleli jsme si. Vystřízlivění přišlo hodně rychle. Když jsme se dostali k první vlně, pořádně nás semlela. Byli jsme rádi, že nám nepolámala ruce, nohy a prkna. Kamaráda Martina trefil jeho surf do hlavy a navzájem si dali co proto. Zůstala mu krvavá rána na hlavě a prasklina na špičce prkna. Tyhle vlny omývaly naši pláž asi čtyři dny.
Rozhodnutí tedy bylo jasné - nedá se jezdit, musíme vymyslet nový program. Hurá do hor! No jo, ale jsou tu nějaké? Po deseti minutách internetového surfování máme jasný cíl: Vylezeme na nejvyšší horu Bali, Mount Agung (3 031 m). Ona to vlastně není hora, ale stále aktivní sopka. V roce 1963 přišlo v důsledku její erupce o život více než tisíc lidí.
Text a foto: Jan Haráč
