Hřebenovka Krušných hor dá na kole zabrat

Podle rozšířené teorie je „svah Krušných hor strmý a jejich vršek placatý“; nevěřte tomu: když se sem vydáte na kole, bolestivě poznáte, že ani nahoře to žádná rovina není. Zato výživných stoupání i sjezdů s větrem ve vlasech, stejně jako dalekých vyhlídek, si užijete až až.

Celé pohoří přejedete s trochou cyklistické erudice za tři dny. Výlet je to zvláštní hned v několika ohledech. Jednak si v koutech česko-saského pohraničí ozřejmíte původní význam slova zapadákov. Kromě toho vám tato oblast vnukne i leckteré otázky: třeba co se tu vlastně dělo po válce nebo jak se věci mají s emisemi zničenými lesy.

Hřebenovou trasu po Krušných horách jeďte od západu na východ: je tak větší pravděpodobnost, že vám pomůže vítr, navíc nebudete mít tak ostrý nástup. Za východiště vám poslouží Cheb, případně můžete dojet vlakem až do Lubů. Tím si zkrátíte cestu o 25 km nepříliš záživné jízdy holou Chebskou pánví.

Západ: jako na houpačce

První den je nejnáročnější, musíte se vyškrábat do vrcholové části Krušných hor – a ještě přitom překonat několik údolí. Z Lubů, nevzhledného městečka kdysi proslaveného výrobou houslí, se držte páteřní cyklotrasy č. 36. Povede vás opuštěnou krajinou k severu nejprve vytrvalým stoupáním až do výšky přes 750 metrů a poté pěkným sjezdem klesne do Kraslic, dalšího místa se starou tradicí výroby hudebních nástrojů. Do očí ale bijí spíš zdejší neudržované, polorozbořené domy: typický obrázek krušnohorského pohraničí.

Z Kraslic pokračujte do Bublavy raději po silnici údolím (cyklotrasa vede paralelně terénem). Stoupáni i tak za chvíli přitvrdí, a až se vyšvihnete do sedla východně od Bublavy, můžete si kopec ještě zpestřit odbočkou k rozhledně na Olověném vrchu (802 m). Nahoru vede asfalt, ale kopec to není malý – zvažte, jak jste na tom, síly budete ještě potřebovat. Od rozhledny, z níž uvidíte až do Německa, se musíte vrátit zpět k silnici a pak každopádně sjet do údolí Stříbrného potoka.

Na rozcestí se dejte vlevo (stále podle cykloznačení č. 36) a čeká vás nejtěžší úsek prvního dne: dlouhé stoupání Rájeckým údolím vzhůru na krušnohorské pláně u bývalé obce Rolava. Budete nabírat metry opuštěnými lesy nejprve mírně, později strměji až na kótu 900 metrů a teprve poté se před vámi obzor rozestoupí a spatříte bezlesou planinu kolem bývalé Rolavy (Sauersack). Dnes z této obce zbývá jen pár solitérních domů.

Z Rolavy vystoupáte už jen mírně na okraj lesního komplexu a projedete jím k torzu další obce, Jelení (Hirschenstand). Jde o jedno z nejkrásnějších míst celé trasy, horská bystřina tu pospíchá mezi krásnými loukami, na nichž stojí posledních pár domů.

Za Jelením cyklotrasa opouští veřejnou silnici a krátkým výšvihem vás přivede na zalesněný hřbet Hraniční hory (959 m). Pojedete po horším asfaltu a poté, co překonáte sedlo u Zaječího vrchu ve výšce skoro 1000 metrů, už snadno sjedete do Horní Blatné. V bývalém městečku je několik penzionů i možnosti ubytování v soukromí, takže nocleh obstaráte jednoduše.

Střed: přes nejvyšší vrcholy

Druhý den vás hned po startu z Horní Blatné čeká náročné stoupání na rozcestí pod Blatenským vrchem. Dál už je terén snazší, silnička se za chvíli přimkne k Blatenskému příkopu (vodnímu kanálu z 16. století, který zásoboval vodou krušnohorské doly) a jen mírně stoupá až do Božího Daru. To je z historického hlediska nejvýše položené město Čech (1020 m), dnes tu ale žije jen pár desítek lidí.

Už z pláně před Božím Darem spatříte oba nejvyšší vrcholy Krušných hor/Erzgebirge: saský Fichtelberg (1214 m) a český Klínovec (1244 m). Na oba vede silnice, a pokud zvažujete vyjet jen na jeden z obou kopců, zvolte raději Fichtelberg – svezete se tu přece jen po lepším asfaltu a taky výhled odtud je na rozdíl od Klínovce, kde se rekonstrukce areálu na vrcholu hory stále protahuje, zaručený. Při cestě na Fichtelberg na výšině za Božím Darem odbočte vlevo.

Na Klínovci či na Fichtelbergu dosáhnete nejvyššího bodu celého přejezdu; ať z něj budete pokračovat po české či německé straně hranice, čeká vás 15 kilometrů klesání údolím hraniční říčky Polavy (Pohlbach) až do dvojměstí Vejprty/Bärenstein. Hlavně české Vejprty ovšem působí dost depresivně, pojedete kolem několika „padlých“ továren a je znát, že v tomhle místě život není jednoduchý. Z Vejprt sledujte cyklotrasu č. 3003 po českém území, která vede přes osadu Černý Potok k vodní nádrži Přísečnice. Na křižovatce za Černým Potokem odbočte vlevo a přijedete rovnou k hrázi.

Po dekadenci Vejprt si při pohledu na širokou hladinu Přísečnické přehrady spravíte náladu. Tedy pokud si nebudete moc připouštět fakt, že s její výstavbou zaniklo historické městečko Přísečnice (Pressnitz); detaily se dozvíte z informační tabule na hrázi. Na druhé straně přehrady se opět napojíte na cyklotrasu (č. 23), která vás povede po lesní asfaltce opuštěnou krajinou podél hranice až k hlavní silnici u Hory Svatého Šebestiána. Zdejší lesy ovšem nesou značné stopy starého imisního zatížení – tady ještě uvidíte velké plochy se stojícími mrtvými stromy.

Rušnou silnici směřující do Německa naštěstí brzy opustíte a pokračujete bez většího převýšení směr Kalek. Asi čtyřkilometrová zajížďka (cyklotrasa č. 3078) vás přivede k rybníkům s temnou rašelinnou vodou, na dosah máte Novodomské rašeliniště. I lesy v bezprostředním okolí nádrží dosud žijí.

Vraťte se na páteřní cyklotrasu č. 23, za osadou Kalek vás na závěr druhého dne ještě čeká trochu členitější terén. Po delším lesním sjezdu před sebou na kopci nakonec spatříte kdysi kvetoucí město Horu Svaté Kateřiny. Do bývalé slávy má sice hodně daleko, ale najde se tu několik penzionů i restaurací, které můžete využít pro přenocování i doplnění kalorií. Druhou možností je výběr z řady ubytování v soukromí v sousedící saské vesnici Deutschneudorf  hned za hranicí.

Východ: nejlepší vyhlídky nakonec

Z Hory Svaté Kateřiny nebo Deutschneudorfu je ráno nejjednodušší vyrazit po německé straně hranice a na českou hřebenovou cyklotrasu se napojit až v Mníšku, který je od saského Mníšku (Deutscheinsiedel), oddělen pouze hraniční říčkou Svídnice. Za Mníškem vás čeká jedno z mála větších stoupání posledního dne, které vás přivede zpět na vrcholovou planinu hor. Pak se brzy dostanete k další z krušnohorských přehrad – vodní nádrži Fláje. Podobně jako Přísečnická přehrada i tuto umělou nádrž obklopují lesy a také její výstavba (dokončená roku 1963) znamenala zánik lidského sídla, totiž obce Fláje (Fleyh). Alespoň vzácný dřevěný kostel z Flájí budovatelé „šťastných zítřků“ přesunuli na bezpečné místo do nedalekého Českého Jiřetína (tedy ne toho pod Jedlovou u Děčína, který mají v oku pro změnu uhlobaroni). Zajížďka k „neposednému“ kostelu a zpět je 8 km.

Za Flájemi se zase musíte trochu popasovat s gravitací, ovšem za odměnu se vám naskytne široký výhled z bezlesé výšiny u kóty Nad Křížkem (857 m). Spatříte mimo jiné blízký Bouřňák (869 m) s hotelem. Pokračujete bez většího převýšení přes Nové Město po vedlejší silničce až na Cínovec. Poměrně rušnou hlavní trasu tady jen přetnete a jedete dál podél hranice, střídavě mírně dolů a nahoru otevřenou, minimálně osídlenou krajinou až do Adolfova. Teprve sjezd do Krásného Lesa je výraznější, a to již před sebou tušíte dálnici z Prahy do Drážďan.

Z Krásného Lesa se přehoupněte do Petrovic po silnici a pak už zbývá jen skok do Tisé. Tady opouštíte Krušné hory, což vám signalizuje známé skalní město Tiské stěny – zdejší skály jsou pískovcové, a patří tedy již ke geomorfologické oblasti Labských pískovců. Pokud si chcete Tiské stěny prohlédnout, zamkněte kola u pokladny a jděte na okruh skalami pěšky, terén je pro bicykly opravdu nesjízdný.

Samotný závěr výletu by měl korunovat výjezd na Děčínský Sněžník (723 m), charakteristickou stolovou horou severních Čech. Vy budete přijíždět ke Sněžníku ze západu, tedy z poměrně pozvolné strany. Z obce Sněžník se držte nejprve červené značky a neodbočujte doprava do terénu, ale setrvejte na asfaltce, která vás přivede až nahoru. Stará rozhledna z roku 1864 poskytuje nádhernou vyhlídku na České i Saské Švýcarsko a na Lužické hory.

Z vrcholu Děčínského Sněžníku je nejjednodušší se vrátit do osady Sněžník a sjet do Děčína po trase č. 3017. Další varianty, tedy po červené a zelené turistické značce, zahrnují náročnější terénní úseky a hlavně s bagáží se tu nejede dobře. Každopádně výškový rozdíl je značný, ze Sněžníku až k hladině Labe v Děčíně klesnete skoro o 600 výškových metrů. Hlavní nádraží v Děčíně je výhodně položené na levém (z vaší strany bližším) břehu řeky a spojení na všechny strany frekventované.

Outdoor itinerář

Délka:  210 km (Luby u Chebu – Děčín, bez odboček a zajížděk). První den 50 km, druhý den 72 km, třetí den 88 km.

Start: Luby u Chebu, případně Cheb.

Cíl: Děčín.

Charakter trasy: Náročnější trasa s řadou stoupání, vede vesměs po asfaltu.

Čas: Tři dny

Přenocování: Horní Blatná (www.horni-blatna.cz), Hora Svaté Kateřiny/ Deutschneudorf (www.horasvatekateriny.cz, www.gemeinde.deutschneudorf.net)

Zničené lesy

Bezprostřední sousedství severočeských hnědouhelných pánví bylo pro Krušné hry danajským darem. Bezohledná těžba uhlí s vysokým obsahem síry a zejména jeho následné spalování v zastaralých elektrárnách vedly od 60. let 20. století k odumírání lesních porostů, tzv. mrtvé lesy (stojící kmeny zbavené jehličí) se postupně rozšířily na desítky čtverečních kilometrů. Na imisemi zničených plochách se pak často vysazovaly sice odolnější, ale nepůvodní dřeviny jako břízy. Odsíření elektráren a útlum výroby po roce 1989 kvalitu ovzduší prudce zlepšily, ovšem příroda má velkou setrvačnost a jedovaté látky zůstávají v půdě, která je stále překyselená. To spolu se zvýšenými emisemi dusíku zdravotní stav nově vysazovaných lesů stále komplikuje.

Dnes se již s většími plochami odumřelých lesů setkáte spíše výjimečně a hlavně v západní části Krušných hor, na Karlovarsku, jsou lesy docela zdravé. Horší je to na Chomutovsku, Mostecku a Teplicku, kde se lesy nedaří obnovit a oslabené stromy tu hynou například i po drsnějších zimách. Je to i otázka řádově miliard korun.

Co také přinesl „odsun“

Vyhnání (v přetrvávajícím dobovém žargonu též „odsun“) Němců z československého pohraničí se na tváři Krušných hor (německy Erzgebirge) podepsalo zvlášť neblah ým způsobem. Až do 2. světové války patřilo toto pohoří k nejhustěji osídleným hornatinám Evropy, a to díky rudám, které tu lidi po staletí dobývali. Prakticky ve všech krušnohorských městech a vesnicích převažovali etničtí Němci a po vyhnání tu často z původních obyvatel nezbyl nikdo. Po únoru 1948 tu sice komunistická vláda nezřídila přísně střežené hraniční pásmo jako například na Šumavě, ale drsné horské podmínky osídlence z vnitrozemí nelákaly. Desítky krušnohorských vesnic a osad tak zanikly téměř beze stopy a dnes jejich existenci prozrazují jen základy budov, hromady kamení či zarostlé ovocné sady; z jiných sídel zbyla jen torza, často využívaná chalupáři. Příklady takových (téměř) zaniklých obcí a osad, které máte na trase, jsou Rolava (Sauersack), Bludná (Irrgang) u Božího Daru, Přední Cínovec (Vorder-Zinnwald) a další.

text a foto: Vít Štěpánek