Rumunsko: Nastupte do vlaku a vraťte se za patnáct hodin o století zpátky
Rumunsko je pro mnohé lidi nebezpečnou zemí zlodějů, žebráků a cikánů. Jenže pokud se tam vypravíte, zjistíte, že je to charakteristika víc než povrchní. Byť Rumunsko neoplývá blahobytem, skvělou dopravní infrastrukturou ani nejmodernějšími technologiemi, přece jen má něco, co mu může zbytek Evropské unie závidět. Například místa, na nichž si připadáte jako před sto lety.
Tento pocit vás přepadne v okamžiku, kdy vám v úplně cizí vesnici rodina nabídne manželskou postel, abyste měli v noci kde složit hlavu. Když vás bača uprostřed rumunských hor pozve do salaše, aby vám dal ochutnat ovčí sýr. Nebo když ve tři hodiny v noci nastupujete do přeplněného vlaku a vedle vás se posadí mladá maminka se sotva tříměsíčním dítětem.
Jenže hybatelé rumunského turistického průmyslu vidí potenciál rumunských hor v hotelech hrdě se tyčících nad okolními svahy; už nyní je přitom jasné, že výstavba lyžařských a turistických středisek v rumunské režii tamní netknuté hory navždy neblaze poznamená.
Co si nenesete na zádech...
Ještě ale není pozdě. Do rumunských Karpat se lidi ponejvíce vydávají v létě, sezona je někdy od června do září. Ještě existují místa, kam se dá vyrazit. Místa, kde za deset dní hřebenovky jediný lidský kontakt obstarají bačové, sběrači borůvek či pár turistů, přecházejících horský hřeben v protisměru. Právě nespoutanost rumunských hor však vyžaduje pečlivější přípravu než výlet do Krkonoš, Tater nebo Alp. Když už se jednou vyškrábete na kopec, budete takřka stoprocentně odkázáni jen na to, co si ponesete v batohu. A tak se už doma vyplatí přemýšlet, co si vzít, a co raději vynechat i za cenu menšího pohodlí, které vás v rumunských kopcích rozhodně čeká Představa, že chybějící věci dokoupíte v horských chatách, je v nejvyšším pohoří Fagaraš, zcestná.
Pokud jde o oblečení, v rumunských horách využijete úplně stejné jako v jakýchkoliv jiných srovnatelných horách. Pláštěnka i na batoh, pohorky, šusťákovka, dvoje dlouhé kalhoty, kraťasy, pár triček, funkční prádlo. S kamarády jsme zredukovali vybavení na tři bavlněná trika, jednu flísku, nepromokavou bundu, kalhoty, pohorky a pláštěnku. Spodní prádlo a dobré ponožky jsou samozřejmostí stejně jako spolehlivý batoh o objemu kolem 65 litrů. Zatímco triko můžete měnit jen jednou, na cestu domů, i když do kupé si k vám stejně nikdo nepřisedne, spodky se určitě vyplatí vzít na každý den.
I nákup jídla raději promyslete už doma. Základ je dostatek rychlých cukrů.- Čokoláda, tyčinky, jesenka, pikao – to jsou na vrcholech hor ty největší hity. Zapomeňte na konzervy či potraviny ve skle. V době, kdy vše seženete v plastu, by působilo jako krutý vtip naložit batoh sklenicemi. Ale pamatuji zoufalce, který si na nejvyšším vrcholu pohoří Paring - Paringul Mare (2519 m) vytáhl sklenici s domácí marmeládou a později nás překvapil i lahvovým pivem. Tudy ne, přátelé!
Je pravda, že sám jsem s kamarády sortiment nesených potravin upravoval teprve postupem času, ale se sklem jsem nikdy neexperimentoval. Začínali jsme na dobrotách typu ovesné vločky, sušené mléko, müsli tyčinky či pohanková kaše, abychom nakonec dospěli k osvědčenému modelu s jedním teplým jídlem denně – chutnou večeří skládající se z bramborové kaše s mlékem a kusu masa. Tedy tepelně upraveného, vakuovaného uzeného a podobně. Uznávám, že je to jen jedna z mnoha variant, ale nám se osvědčila. Kromě toho se vyplatí vzít si vánočku, vydrží dlouho a ráno k čaji je moc prima třeba i prvních pět dní. Obyčejný chleba se v batohu nezkazí, zabalíte-li jej do utěrky. Paštika, štangle vysočiny, maminčin perník, kus sýra, to jsou už jen drobnosti, kterými si den v horách zaručeně zpříjemníte.
A pak to nejdůležitější! Dvě až tři jedenapůllitrové PET lahve na vodu. Bez té není v horách vůbec žádná zábava, pokud vytrvale neprší nebo nesněží. I to se dá v půlce července třeba právě na Fagaraši zažít. Pravidelný přísun tekutin, tedy vody z horských potoků či pramenů, je nutný a bez něj byste mohli snadno zkolabovat!
Do hor z nádraží
Do Rumunska, tedy do podhůří některých hor se dostanete velmi jednoduše vlakem, který ještě vloni jezdil denně z Prahy do Bukurešti. Jízdenka stojí kolem dvou tisíc korun, přičemž se vždy vyplatí jet ve skupině., Tu mnohdy tvoří už dva a rozhodně je nutné mít místenku, která stojí většinou pár korun. Bez ní se vám může stát, že celou cestu dejme tomu z Budapešti budete bloudit po soupravě a hledat místo, odkud by vás nikdo nevyhodil. A pokud si myslíte, že rumunské vlaky jsou horší než české, budete překvapeni - od jejich přesnosti a četnosti až po opravdu hustou železniční síť. Vlaky jezdí i do nejodlehlejších míst a bez problémů se s nimi dostanete do výchozích bodů většiny hlavních pohoří. A skutečně není nic neobvyklého, že nádraží je plné lidí třeba ve tři hodiny ráno.
Můžete ale vyrazit i autobusem. Ceny jsou velmi podobné našim. .Problémem není ani taxík Asi za pět korun na kilometr jsem se nechal odvézt zhruba 150 kilometrů z Rumnicu Vulcea do Petrosani, kde jsem nasedl na vlak a odjel do Brna. Taxikář zcela zjevně hned po tomhle "ritu" odstavil auto a v Petrosani to pěkně roztočil.
Zvláštní kapitolou dopravy po Rumunsku je autostop. Ještě nedávno, a nyní tomu jistě nebude jinak, byl autostop jedním z nejpoužívanějších typů dopravy. Jen pozor, za svezení se tu platí! Bude vám však stačit jen polovina jízdného. Rumuni přitom ochotně zastaví nejen na hlavních tazích, ale i na odlehlých cestách a krosna na zádech není většinou pro jejich ojetou dacii problém.
Rumunské Karpaty nabízejí spoustu možností, každé hory jsou trochu jiné a všechny stojí za to. V rozhodování, kam vyrazit, by určitě měla hrát roli zkušenost. Mapy mnoha pohoří jsou už bez problémů k sehnání i u nás, jen značení v mapě velmi často neodpovídá skutečnosti. Takže pokud jde o první výpravu, doporučil bych například pohoří Rodna na severu země. Turistické značky jsou na velmi dobré úrovni a pohoří, byť druhé nejvyšší v Rumunsku, je velmi příjemné Použít slovo "lehké" se ale zdráhám. Žádné, opravdu žádné hory nejsou lehké, pokud jdete na vlastní pěst bez průvodce, a už vůbec ne ty v Rumunsku!
Za vidění a návštěvu stojí rovněž nejvyšší hory země Fagaraš s vrcholem Moldoveanu vysokým 2544 metrů. Také zde je turistické značení velmi dobré, ale soukromí si příliš neužijete. Přece jen jde o nejnavštěvovanější hory v zemi a velmi často se sem vydávají také samotní Rumuni. Rovněž pohoří Vîlcan a Retezat patří k místům, kde nasbíráte neopakovatelné zážitky. Stejně tak například Lotru, Capatini, Suhard či Paring. Informací nabízí dost například průvodce od Rough guides. Výstup do hor se dá spojit také s návštěvou klášterů v okolí města Rumnicu Vulcea v údolí řeky Olt nebo u hranic s Moldavskem.
Kde medvěd dává dobrou noc
Nástupy do hor jsou většinou tím nejhorším, co vás na výpravě potká. Za jediný den tu nastoupáte třeba i 1500 výškových metrů. Po mnoha hodinách ve vlaku či autobusu tak máte pro začátek před sebou několik hodin ostrého stoupání většinou v horku a v první fázi i v dusnu mezi stromy. A právě tady začíná vaše každodenní starost o vodu. Většina hřebenů má dost horských bystřin i pramenů, z nichž se nemusíte bát pít vodu i bez převaření.
V následujících dnech budete chodit už méně, obvykle stačí takových 5-6 hodin, aby se dalo najít vhodné tábořiště. S ohněm nepočítejte, ve vyšších polohách stejně nenajdete žádné dřevo, a i níže, kde dřevo je, bude stejně nejrychlejší plynový vařič s malou bombou. V nižších polohách se ale nocovat nedoporučuje. Přece jen v rumunských horách ještě občas narazíte třeba na medvěda. Právě zvířata jsou, pokud jde o hory v Rumunsku, zvláštní kapitolou.
Během přechodu hřebene se setkáte minimálně se dvěma druhy. Je velmi nepravděpodobné, že potkáte zrovna medvěda, pokud budete tábořit jen na hřebenech. A nakonec i v nižších polohách se vám raději vyhne. K zážitkům, na které se nezapomíná, patří stáda koní bez dozoru, dusot kopyt na horských hřebenech a mnohdy i možnost projet se na neosedlaném koni, když budete majiteli sympatičtí.
Velká i malá stáda ovcí spásají travnaté svahy. Usměvavý bača bude štěstím bez sebe, když mu přinesete krabičku cigaret. S pasáčky je vůbec dobré být za dobře, tedy ne že by vám chtěli nějak ublížit, ale právě oni kromě ovcí šéfují také další smečce. Tentokrát jde o psy, kteří stádo hlídají. A o tom, že jsou to dost ostří hlídači, jsem se mohl přesvědčit na vlastní kůži. Obecně ale platí, že se musíte držet pohromadě ve skupině, klacek nebo kámen v rukou je vždy na místě a nebojte se tyhle zbraně použít. Sami bačové takhle psy cvičí a je to jediná metoda, jak se jich opravdu zbavit. Mnohdy se vyplatí počkat, až se stádo ovcí přežene a s ním i psi.
Když už se vám ovšem stane, že vás některý pes kousne, váš výlet skončil! Dostihnout psa a vzít jej na veterinu je nemožné už proto, že než se nadějete, zamotá se do smečky dalších k nerozeznání podobných psů. Mne takhle pes kousl do stehna, když jsem se vracel z pohoří Lotru. A bylo to mimo smečku a ani stádo ovcí nebylo nikde poblíž, prostě jsem se mu nelíbil. Okamžitě jsem sestoupil do nejbližšího města, kde mi jakási amatérská zdravotní sestra píchla tetanovku a nasadila antibiotika.
Pak mne čekala 36hodinová cesta do Brna, okořeněná odmítnutím bulharského rychlíku z Aradu do Česka. Na otázku, jestli vlak jede do České republiky, průvodčí jen souhlasně zavrtěl hlavou. Neuvědomil jsem si, že Bulhaři mají tahle gesta obráceně a že kroucení hlavou znamená souhlas a do vlaku jsem nenastoupil. Po návratu mne čekal týdenní pobyt na infekčním oddělení nemocnice a přeočkování proti vzteklině. Ruská vakcína aplikovaná dlouhými jehlami do břicha je naštěstí už minulostí a já dostal jen sedm injekcí do ramene.
Povznášející noc
Rumunsko ale nejsou jen hory Pokud se vydáte třeba do míst, kde jsou pravoslavné kláštery, čeká vás při troše skromnosti něco, co se dá jen těžko popsat. Jednou jsem se takhle octl v pravoslavném klášteře Fransinei, jenž se nachází v kopcíchasi deset kilometrů za vesnicí Suta. Dorazil jsem v podvečer a jeden mnich mne mlčky pozval k večeři. Za doprovodu modliteb jsem s několika místními tuláky a asi dvaceti vousatými mnichy pojedl velmi skromné jídlo. Mnich jménem Trifon se mě ujal a zavedl mě do jednoho z pokojů pro hosty a nechal mě umýt se v prádelně. V deset hodin vše ztichlo. Ne nadlouho. Ve dvě hodiny v noci mě vzbudilo zvonění a po chvilce tápání, jsem vyšel na ochoz a následoval ostatní. S mnichy jsem pak prožil dvouhodinovou liturgii a za rozbřesku usínal v příjemně povznesené náladě.
text a foto: Tomáš Hájek
Jakékoliv rady a informace rád poskytnu na e-mailu
Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
