Na čaji v dvoukilometrové propasti abcházské Arabiky

Na desetidenní speleologické výpravě hluboko do podzemí potřebujete mimořádnou otrlost. To je základní výbava pro let přesluhující ruskou helikoptérou, tahání břemen zatopenými úzkými průlezy a noclehy v klubku zapařených kamarádů.

Měli jsme zase jednou smělý cíl – sestoupit do hlubiny 2140 m. Náš plán byl o to odvážnější, že předpokládal překonat sifon „Dva Kapitana“, který už v minulosti zastavil dvojici ukrajinských potápěčů.

Do hlubin míříme s týmem, který se právě sjíždí ze všech konců Ruska i jeho bývalého impéria. Čeljabince vede uralský podvodní výzkumník Jura Bazilijevský zvaný BaZa. Z Kyjeva dorazil Oleg Klimčuk zvaný Klim, který se na podzemní ponory otrkává pod krustou zamrzlého Dněpru. Další jsou z Vladivostoku, Moskvy a Petrohradu. Ráno už pro nás přiletí helikoptéra.

Železnaja ptíca

Je leden 2007 a v Abcházské Genťadi vrcholí sklizeň mandarinek. Sedíme u mořského břehu zabaleni v goretexu a peří. Trápí nás pomyšlení na cestu nahoru k vstupu do propasti. Torzo havarovaného vrtulníku z naší předešlé výpravy na okraji ranveje v Suchumi připomíná, že minulý pokus se nezdařil. Kromě hrozících havárií výpravy tímto směrem ztěžuje i občas zavřená rusko-abcházská hranice. Rusko si tu na úkor vedlejší Gruzie hlídá přístup k moři, ropná naleziště i ložiska zemního plynu. Teď ale máme štěstí, hranice je otevřená a nám už také zjevně otrnulo.

Nazítří kolem procházející babušky s klacíky v ošatce už vědí, že co nevidět tady zakrouží železná ptíca a skupinka barevných panáčků zmizí vysoko v horách. Vrtulník nás vysadí v jiném světě. Naráz bude mráz, silný vítr a zapadneme po pás do prašanu. Těch dva a půl výškového kilometru a třicetikilometrovou vzdálenost vrtulník zvládne za patnáct minut. Radši si tedy už zavazujeme tkaničky na skeletových botách.

Vtom se ozve burácení a pár metrů od nás dosedá výkvět abcházských vzdušných sil – zase pěkná rachotina MI-8. Za kniplem sedí pilot, který nás před dvěma lety zachraňoval. „To je větší střep něž minule,“ překřikuje Zdenál svist lopatek. A skutečně – z nádrží trčí pláty duralu a z motoru se ozývá podezřelé skřípění. Nakládáme materiál a naskakujeme na palubu. „Rodiče za nás nechali sloužit mši, Pavouku,“ říká Zdenál, sotva se „ptíca“ odlepí od země.

Civilizaci střídají napřed lesy, pak skály a divoké řeky, a nakonec sněhem zasypané pláně. Vítr se strojem pěkně hází a ten se probíjí nahoru stále obtížněji. V ruce svírám lékárnu a myslím na to, že určité situace se v životě opakují. Nevadí mi, když visím desítky metrů nad zemí v lanku oka vklíněnce, který jsem si vlastnoručně založil. Ale v tomhle podivně fungujícím soustrojí je mi těžko. Pilot natáčí přesluhující rachotinou proti větru a chystá se přistát. Prašan vytváří vmžiku bílou tmu, a tak navigátor upřesňuje polohu ze dveří stroje. Pozemní navigátor na přistání Kosťa Muchin (přiletěl s první skupinou) zmizel ve vzdušném víru někde pod vrtulníkem. Ozývá se tupá rána. Bleskově vyhazujeme věci a zapadáme po kolena do sněhu. Vichr smetl jeden z lehčích vaků ze svahu. Někdo se za ním rozběhnul, ale zapadá po prsa do sněhu. „Ptica“ ukazuje olověně šedé břicho a mizí dolů do civilizace. Na sněhovém platu budujeme základní tábor. Ticho narušuje jen svist větru, mráz a ledové granule cestující po ledových plotnách. Rozhostil se ve mně klid.

Telefon z iglů do propasti

Vchod do propasti (je ve výšce 2350 m n. m.) nacházíme navzdory dvoumetrové vrstvě sněhu snadno. O dva roky dříve, kdy v těchto místech leželo šest metrů sněhu, to bylo těžší. Několik chlapů se navazuje na lano a o chvíli později už mizí v šedesát metrů hluboké vstupní šachtě. Od vchodu natahujeme speleologické lano k 200 metrů vzdálenému venkovnímu táboru. To abychom po vystoupení z hlubin i při mizivé viditelnosti trefili do bezpečí obrovského záhrabu, který mezitím Rusové vykopali v nedaleké sněhové převěji. Je to takový 2 + 1 uprostřed Kavkazu; malá kuchyně, velitelské stanoviště s telefonem, lékárnou a velká místnost se stolem a lavicemi, které zde zastupují transportní vaky. Tady můžeme i spát, když nám počasí nedovolí nocovat ve stanech.

Každý z hromady vodotěsných vaků nese označení podzemního tábora, kam je určený. A takových „lágerů“ je v jeskyni několik. P´tit Dru – 700 m, Sandy Beach – 1400 m, KSS – 1650 m a Pjeremička (Překladiště) – 1980 m. A každý z těch pytlů je proklatě těžký.

Jeskyní je natažený telefonní kabel až do Pěremičky. Podzemní družstva tak mohou vzkázat nahoru, jaký materiál ještě potřebují. Tato možnost v hlubinách, kam zkušené družstvo slaňuje déle než pět dnů, přijde vhod. Od prvního dne v jeskyni navěšujeme lana a vystrojujeme podzemní bivaky. Na konci prvního týdne je jeskyně připravená na expedici.

Vak plný benzinu

Do hlubin se vydáváme na etapy. Medzo a já neseme pět plných vaků materiálu až do druhého tábora Sandy Beach. Nevěřili jsme tomu, ale když všichni zmizeli a nám zůstal u nohou ležet náklad karbidu, železa, benzinu, jídla a potápěčského vybavení, pochopili jsme, že není zbytí. Hlubokými šachtami postupujeme rychle, zato v meandrech a úzkých chodbách pytle překážejí. Prvním takovým místem je meandr Sinusoida v hloubce zhruba 500 m. Chodba se tu kroutí, a navíc ji přerušují četné stupně, aby posléze vyústila do mohutné 70metrové šachty P´tit Dru, pojmenované podle skalní špice připomínající vrchol P´tit Dru v Alpách. Hlavně tu ale stojí první podzemní tábor. Průstup meandrem trvá nalehko zhruba půl hodiny, s vaky jej však zdoláváme dvě hodiny, jelikož jeho problematické části prolézáme kvůli materiálu i natřikrát.

Nejhorší je žlutý vak s 25 l benzinu do vařičů. S otevřeným ohněm na přilbě se prodíráme úzkými pasážemi meandru Sinusoida a vak táhneme kousek za sebou. Občas mám pocit, že už už cítím tyto zásoby paliva na dvanáctidenní pobyt rozlité pod sebou a vzápětí mě  pohltí ohnivá koule.

S jeskyňářem ve spacáku

Tábor P´tit Dru je na velikém placatém kameni. V hloubce 700 m je v zimě téměř sucho, naopak v létě se tudy řítí mohutný podzemní vodopád a vzduch je nasycený aerosolem.

Svlékáme overaly, abychom ještě předtím, než zalezeme do stanu, trochu oschnuli. Ve stanu je veselo. Odhrnujeme zástěnu, a když vidím těch sedm mužiků volně se povalujících po karimatkách, taky mi naskakuje úsměv na tváři.

Ve stanu jedou dva benzinové vařiče a teplota dosahuje dobrých pětadvaceti stupňů. Oproti venkovním dvěma stupňům to je nepředstavitelný komfort. Zabírám místo vzadu, chroupáme opražený chleba a oříšky a hltáme horkou polévku i několik litrů čaje. Stačíme vysušit ponožky a rukávy vnitřního overalu. Jedna z ponožek mi ovšem spadla do polévky, takže suším nanovo.

;Max právě dovařil „gréčku“ – pohankovou kaši se sušeným masem a sýrem. Doplňujeme energii a srkneme trochu vodky z malé plastové lahve. Ve stanech jsou spacáky sepnuté dohromady, spíme v nich po dvou i třech jeskyňářích. Nic netušíce s Medzem od jídla nespěcháme. Chyba! Nejlepší místa jsou obsazena a na mě zbývá místo mezi dvěma ruskými speleology, Viťjou a Dymem. Medzo je zase u vchodu, a tak na něj táhne.

Spaní na tento způsob má svá nemilá specifika. Když se otočí jeden, musí i druhý. Vklíněni jeden do druhého si funíme do uší. Když vzpomenu na zimu před stanem, jsem rád. Přesto se ale zařeknu, že v dalším bivaku budu pohotovější a zaberu lepší místo.

Budí mě podivné tlaky. Ranní ztopoření mého ruského kolegy vpravo je jasným signálem k tomu, abych vstal. Zapaluji karbidku a vařič. Plamen prořízl okolní temnotu a vykouzlil všem úsměv na tváři, teplota stoupá. „Dobro jútro, mistr Max, kak děla? Chóčeš čaj?“ hledím do tváře mladého speleologa. „Da, mistr Spajder, tebje tóže dobro jútro, davaj čaj, chóču“.

Medzo už poskakuje v holínkách kolem stanu a fotí. Každou chvíli vstrčí hlavu do vchodu a udělá nějaký nečekaný záběr. Ještě než se pustíme do ranní pohankové gréčky, podává Medzko do stanu ještě blesky a na povel je odpalujeme.

Sandy Beach a noc v nejlepším bivaku

Soukáme se do vlhkých kombinéz, kontrolujeme výzbroj, doplňujeme karbid a opět s Medzem potěžkáváme ty naše „franknštajny“. Doufám, že si je tentokrát rozhodíme mezi další chlapáky. Marně. A tak chvíli lezeme jeden se třemi, pak zase ten druhý. V problémových meandrech a úžinách si ten žlutý benzinový podáváme. Hodiny a hodiny slaňujeme velikou kaskádou, která končí velkými stupni v hloubce 1200 m nedaleko podzemní řeky. Zastavujeme se na dně přenádherné šachty s vodopádem. Vstoupit do ní znamenalo brodit se v předklonu jezírkem, protáhnout se přes sintrový okraj jezírka a zavěsit se do lana přímo pod tekoucí vodu. Odměnou je nám úžasná zvuková kulisa. Padající voda vytváří v třicetimetrové šachtě dojem mohutného vývařiště. Přes několik úhybných lanových přepínek traverzujeme mimo vodu. Zkoumáme mapku. Ještě dvě šachty, nějaká ta fosilní galerie a už jsme na přístupovém balkonu kruhové šachty zvané Sandy Beach p23, na jejímž dně v hloubce 1400 m stojí něco neuvěřitelného.

Že zde chlapci vybudovali stacionární bivak, jsem věděl, ale že bude velký jako obytný přívěs pro třináct lidí a navíc z hliníkové folie, jsem netušil. Místo je to opravdu komfortní. Rovné dno s písečným sedimentem, sucho a žádný průvan. Základní atributy pro vybudování kvalitního base campu. Sandy Beach vůbec největší bivak v jeskyni a je také nejlépe vybavený. Pojme nejvíc lidí a dalo by se v něm bydlet i týdny při obzvláště dlouhých a náročných postupech ve větvi za sifonem. Cesta dolů z jedničky sem do dvojky nám zabrala asi osm hodin těžké dřiny, takže si trochu pohodlí zasloužíme. Chlapi popíjejí čaj s citronem a vypráví si historky ze života. Zbavuji se benzinového vaku a ty ostatní ukládám těsně vedle stanu, abychom v případě potřeby jen prostrčili ruku celtou rovnou do vaku.

Nářadí se již houpe na karabině nejbližšího lana a overaly visí na šňůře. Opět poskakujeme ve spodním prádle kolem a snažíme se oschnout.

Vchod je tady důmyslný. Stačí zatáhnout za lanko a dveře do bivaku se zvednou jako garážová vrata. Teplota je uvnitř hodně přes pětadvacet stupňů. Sedm lidí již okupuje ty nejlukrativnější místa bivaku. To se vám to lezlo s jedním vakem, pomyslím si. Některým bych ale křivdil. Jura a Klim měli každý dva plné. Chlapci navíc dostrojili trasu z jedničky do dvojky a vybavili materiálem Sandy Beach. V duchu se jim omlouvám. Na vařičích stojí hrnce s čajem, tu se povalují oříšky, tu zase kostky sušeného česnekového chleba. V takovém bivaku se člověk perfektně srovná. Několik vrstev karimatek izoluje od země. Vysrážená voda stéká po izofólii stanu a vsakuje se do písečného podloží venku.

Při večeři probíráme strategii postupu přes první sifon. Dlouho do noci si ještě vyprávíme příběhy. S Medzem jsme tentokrát zavčas zabrali dobrá místa. Jsme uprostřed hordy lidí uvnitř. Je nás tu celkem jedenáct. S Medzem usínáme v objetí a vklíněni jeden do druhého tak, jak to jen profil spacáku dovolí. Propadáme se do spánku. Zítra nás čeká perný den.

Za zrcadlem čeká jiný svět

Cesta přes první sifon není s plugins/editors/tinymce/jscripts/tiny_mce/themes/advanced/langs/en.js" type="text/javascript"> ložitá. Úzkou, ale vysokou chodbičkou prolézáme k tůni. Není jiné cesty než pod vodou. Ruské mundúry se od těch v Evropě běžně používaných, liší. Žádné suché potápěčské obleky. Kdepak. Tenké gumové „gydrokosťjumy“ mají nevelký otvor na břichu, kterým se do nich leze. Tuto pupeční šňůru pak poskládáte jako harmoniku, zakroutíte a gumovou páskou důkladně omotáte tak, aby voda nepronikla dovnitř. Navrch ještě overal, aby se „gydro“ někde pod vodou neprotrhlo, k tomu na sebe navěsíte ještě nějakou tu výzbroj, závaží a jde se na to.

Jakmile manžetou na tváři vypustím přebytečný vzduch, už klesám pod hladinu. Dvoulitrová láhev působí především jako psychická útěcha. Šest metrů dlouhý a dva metry hluboký sifon není těžké překonat, horší je to ale s přenášením materiálu. Vaky se spacáky, vařiči, jídlem, foťáky a dalšími věcmi, které se nesmějí namočit, zatěžujeme olovy a posíláme si je po laně. Ve čtyřech a s materiálem sifon zdoláváme za tři hodiny.

Za sifonem je jiný svět. V Zazerkalje – Za zrcadlem, jak jej ruští speleologové pojmenovali, převažuje tmavý vápenec, vysoké meandry a menší šachty. Sifon mění zcela klima jeskyně, v níž je najednou o poznání tepleji. Úzkou chodbičkou se ještě v potápěčském vybavení protahujeme do větší šířaviny asi dvacet metrů za sifon. Zde již voda vytváří drobné kaskády, hrnce a marmity. Sundáváme jen minimum věcí. Řeka padá do čtyřicetimetrové šachty zvané Everest. Tříští se o rovné desky skloněné pod nízký strop, pod nímž cesta pokračuje - řekou. Tady necháváme potápěčskou výstroj a veškerý materiál potřebný k překonání sifonu.

Ihned za „Sušárnou,“ jak jsme nazvali toto místo, je jedno z nejužších míst v jeskyni vůbec. Farvátor Rejsnera. Úzký meandr s hlubokou vodou. Cestou dolů nám ani nepřipadne, že jsme prolezli jedno z nejužších míst jeskyně, nahoru to ale bude boj.

Následně řeka mizí, aby se posléze zase v jiném meandru za zatáčkou objevila. Chvíli lezeme nahoru, pak traverzujeme a za chvíli zas slaňujeme třicetimetrové stupně. Na dně jednoho takového se nachází třetí bivak zvaný KSS. Název tvoří první písmena jmen dětí objevitelů, kteří sem poprvé přišli. Je to asi nejhorší bivak v celé jeskyni. Strop chodby přechází do velmi vysokého meandru a slanění posledního stupně končí přímo u vchodu do stanu. Je tu vlhko, bláto, průvan a hučí tu podzemní řeka.

Stan pojme nanejvýš pět lidí a je třeba se rozdělit. Ti, kdo došli několik hodin před námi, jsou už odpočatí, navařili a pokračují v cestě do „čtyřky“ na kótě – 1980 m. My odhazujeme vaky – každý jsme táhli zase dva plné – a opět pobíháme kolem stanu. Už se těším do tepla. Ale to ještě netuším, že sotva za dvě hodiny vyrazíme s proklatě těžkými vaky do „čtyřky“. Ale co, už se s těmi překvapeními umíme popasovat.

Cesta za snem, Překladiště a – Game Over

Šedesátimetrový tubus na hranici prolezení, na mnoha místech navíc zmáčený vodou a s mnoha četnými záhyby, brání těm psychicky slabším, aby pokračovali k cíli. Vaky připínáme za smyčku a provlékáme mezi nohama. Veškerý materiál musíte odstrojit a složit do osobního pytlíku, do kombinézy nebo do vaku. Nebo si jej – tak jako já – můžete postrkovat volně v chodbě před sebou. Pak ulehnout do první mělké kaluže a vtěsnat se do místa, které připomíná cokoli, jen ne cestu za sny. V chodbě je mlha a mdlý vzduch. Dyma za mnou navíc ucpal chodbu, takže vzduch se ani nehne. Kombinéza se trhá o ostré stalaktity na stropě a jinak vyleštěné sintrové dno se na některých místech propadá v kalné tůňky. Je vidět tak na půl metru a do cesty se plete telefonní kabel. Lezu už čtvrt hodiny a chodba se pořád zužuje a zužuje. Vak táhnu za sebou a nadlehčuji si jej nohou. Jedna ruka vepředu, druhá podél těla. Skála svírá hrudník, nemohu se ani pořádně nadechnout. Za sebou slyším mocné funění a nadávky. Dyma bojuje ze všech sil. Tubus ne a ne skončit. Ležím v kaluži, voda mi teče do rukávů a já s tím nic nenadělám. Tělo nadvakrát zlomené, vak se zapříčil tak, že se musím vrátit a uvolnit ho. Těch zpropadených šedesát metrů lezeme skoro hodinu. Ještě pomáhám zaklíněnému Dymovi a nazpátek už couvám.

Prostory dále za „Trubou“, jak tomuto místu říkají Rusové, nejsou velké. Stupně maximálně do dvaceti metrů hloubky, úzké průlezy mezi nádhernými krápníky ústí do menšího kolektoru v hloubce 1800 m. Několika fosilními stupni a širokými vertikálními, freatickými kanály přicházíme k řečišti. Voda se řine v kaskádách do dalšího, téměř dvacetimetrového stupně. Na jeho dně v boční chodbě je čtvrtý tábor zvaný Pěremička – Překladiště. Nejhlubší podzemní tábor na zemi. Malý stan v hloubce 1960 m pojme pět lidí.

Před stanem se pak valí řeka několika stupni k sifonu -s2- Kvitočka v hloubce 1980 m a dál do větve zvané Trisifonje, odkud míří hlouběji do masivu, kde doposud nestanula lidská noha. Za stanem cesta pokračuje do suché části Game Over do hloubky 2080 m.

Dole ve čtyřce je již první družstvo. Jedna skupina se pokouší hadicemi přepadem odvodnit druhý sifon. Další tým sestupuje do Game Over prověřit stav vody na samém dně. Natahujeme provizorní lano a sestupujeme na blátivé dno. Je to zablácená prostora plná usazenin. Na stěnách je vidět, kam až dosahuje voda při jarních táních nebo vydatných letních srážkách. Rok před námi zastavila sestupující speleology voda. Hladina byla téměř tři metry vysoko.

Jsme více než dva kilometry pod povrchem. Ležím na zádech a pozoruji egutační jamky v sedimentu prostory. Kapající voda je pravidelně hloubí v měkkém podloží a kapka při dopadu vydává hluboký a dunivý zvuk. Zavírám oči a snažím se vybavit si všechny části sestupu, ale paměť mi vynechává. Jeskyně je hluboká, proklatě hluboká. A to chceme pokračovat ještě dál. Podaří se nám to?

Ranní ztopoření mého ruského kolegy vpravo je jasným signálem k tomu, abych vstal

Sifon na šest metrů dlouhý a do dvou metrů hluboký, je spíše nepříjemnou překážkou než zásadním mezníkem v cestě na dno světa

KSS je asi vůbec nejhorším bivakem v celé jeskyni. Strop chodby přechází do velmi vysokého meandru a slanění posledního stupně končí přímo u vchodu do stanu. Místo se vyznačuje průvanem, vlhkostí, blátem a hukotem nedaleké podzemní řeky

Na šedesát metrů dlouhý tubus na hranici prolezení, na mnoha místech navíc zmáčený vodou a s mnoha četnými záhyby, brání těm psychicky slabším v pokračování

Jedna ruka vepředu, druhá podél těla. Skála svírá hrudník, nemohu se ani pořádně nadechnout. Za sebou slyším mocné funění a nadávky. Dyma bojuje ze všech sil

OUTDOOR Abcházie

Cestování po Abcházii poznamenává fakt, že tato země byla dlouho v područí imperialistického Ruska i to, že je tato země dodnes ve sporu s vedlejší Gruzií.

Vízum

Jakmile se situace zhoršuje, do země vás oficiálně nepustí; speleologové si v takovou chvíli pomáhali úplatkem kolem 250 USD (dnes by to s ohledem na levnější dolar bylo víc).

I za ideální situace ale na hranicích strávíte několik hodin a potřebě nesmyslných „poplatků“ ani tak neuniknete.

Helikoptéra

K jeskyni v pustinách západního Kavkazu se s potřebným materiálem dostanete jen s vojenskou helikoptérou. To ovšem předpokládá mít dobré známé např. v Rusku, kteří by se zas znali s důstojníky v abcházské armádě – jak tomu bylo v případě popisované expedice.

Výstroj

Na dlouhodobý pobyt v podzemí potřebujete především kvalitní oblečení, stan a spacák. Speleologové na tak rozsáhlou expedici berou nejmodernější vybavení, především  jednoduché a funkční, určené pro jednolanovou techniku. Čím je výstroj jednoduší a lehčí, tím lépe.

Vydržet pak pod zemí týden či déle pak odle „Spidera“ není pro zkušeného speleologa psychicky nijak těžké.

Tip:

Noc v podzemí

Ještě než se nasoukáte do spacáku, snažte se oschnout. Jakmile spacák nasákne vlhkost, v jeskyni ho už nevysušíte.

Drobnou údržbu neodkládejte na ráno, kdy vám bude nejspíš zima. Například karbid ve svítilně vyměňte raději ještě večer.

Podrobnosti najdete na adrese www.mrspider.eu

text: Oldřich „Spider“ Štos, foto: Peter Medzihradský a autor