Pěšky přes Bajkal

Sto kilogramů na saních za sebou, hroudy ledu pod sebou a 700 kilometrů před sebou. Do této situace se letos v únoru dobrovolně postavili Václav Sůra a Pavel Blažek, aby jako první Češi přešli (na délku) zamrzlé sibiřské jezero.

K expedici Bergans Bajkal 2010 se Outdoor vrací výňatky z deníku, jejž dobrodruzi střídavě psali po nocích na jezeře.

První nocleh na největší zásobárně pitné vody na světě

První pohled na Bajkal nás zaskočil – po vydatném sněžení z minulého týdne je celý bílý. Pohyb po sněhu je se saněmi jednou taková dřina než na ledu.

Jak jsme si tak šlapali, míjela nás občas auta s vyjevenými řidiči. Zírali na ty dva blázny, co si v polárnických overalech táhnou za sebou přeplněné sáně (máme na nich každý asi 105 kg!). Funěli jsme do kukel jak sentinel. Při tom všem jsme ještě stačili vnímat výhled na levý břeh, kde je ve skále "zatesána" železnice ještě z dob cara.

Náš stan Pavel přešil a vylepšil o řadu věcí, vše jsme měli otestované... až na to, že jsme nikdy neměli podmínky otestovat ho v mrazech větších, než jaké udeří v Čechách. Ukázalo se, že tento nový jednovrstvý membránový stan se ve velkém mrazu tak smrskl, že jsme do něj nebyli schopni navléknout tyče. Začínalo docela hustě sněžit a my jsme na ledě v pokleku zkracovali pilkou tyčky. Následovala jedna z našich megavečeří – jsou to opravdu obrovské porce, co nám předepsal náš výživový odborník. Nedalo se to skoro sníst, ale nakonec jsme se propracovali až na dna ešusů. Venku se ozývají rány jak z děla. Bajkal nás asi vítá praskáním ledu.

Technika chůze po ledu

Na čistém ledě by nebylo těch sto kilo v saních skoro vůbec cítit. Sáně kloužou jako po másle a chůze vyžaduje asi stejně úsilí jako pohyb na běžkách. Na sněhu se ale sáně boří a chůze je nesrovnatelně náročnější. V hlubším sněhu dosahujeme jen šnečího tempa. Neustále se střídá led a sněhová pole, takže nejdeme na lyžích, ale v botách s kovovými nesmeky.

Sníh je občas pevnější a jde se lépe. Cvičil jsem dvě věci. První byla jít rovně, druhá rozpoznávat, jaký je přede mnou sníh. To první se může zdát jako prkotina, ale na otevřené a bílé planině je to skutečně trochu problém. Je potřeba vyhlédnout si nějaký vyčnívající kus ledu nebo navátý sníh – tento bod si musíte zapamatovat a orientovat se podle něj. Zírat na něj bez přestání ale nejde. Jednak z toho bolí za krkem a také je potřeba koukat spíš pod nohy a vybírat správnou cestu. Pokud bych jenom tak šel za svým cílem, vymetal bych kdejakou díru nebo se sápal přes závěje. Také je potřeba rozpoznávat, jestli je sníh přede mnou měkký nebo tvrdý. Nejjednodušší způsob, jak tvrdost sněhu rozpoznat, je sledovat jeho barvu. Tmavší je tvrdší. Také je dobré sledovat jeho tvar a strukturu. Sníh s vlnitými vráskami byl nevyzpytatelný.

Probíjet se nakupenými kusy ledu a různě nahromaděnými krami je asi jako vláčet ledničku čerstvou oranicí. Problém je, že přitom musíte dávat pozor na sáně. Plastové sáně o ostré kry snadno rozpáráte. Doufáme, že se to nestane předtím, než budeme mít jedny sáně “snědené”. Pak bychom mohli dát sáně do sebe, a mít tak dvojité dno.

Jakmile se ale místy ukáže hladký led, mám pocit, že karabina u mého zápřahu snad praskla a já už žádné sáně netáhnu. Tak jsme si to hned namířili na další takové místo a potom další a další. Chvilková úleva od zátěže stála za to kličkování.

Kdybychom šli po ledu většinu dne, dělali bychom bez problémů i 30 km za den.

Jindy před sebou máme několik kilometrů široké pole úplně rozsekaného ledu, kde ční kry i kolmo vzhůru jako skleněné žraločí zuby. Postupujeme velice pomalu, v jednom kuse kličkujeme a hledáme cestu, kterou bez úhony projedou i naše sáně - nezapomínejte, že za sebou máme každý dvoje.

V ledu byly běžně až třícentimetrové praskliny, jednou jsme ale stanuli před 90 cm širokou. Navíc čerstvou. Když jsem do ní vrazil hůlku, prošla tenkou slupkou ledu, na který se okamžitě řinula voda. Pak jsem ji opatrně překročil. Praskliny jsou pro nás zpestření – vytrhnou nás z mlčenlivého monotónního pochodu.

Tunning stanu

Ráno jsme se pěkně potrápili s naším omrzlým stanem – jeho složení nám zabralo neuvěřitelných 30 minut. Jelikož je to speciální jednoplášťový stan, je nutné ho otočit naruby, aby z něj šel led vyklepat. Nejvíc námrazy se drží v moskytiérách. Když jsme usoudili, že nám tu mouchy do stanu asi létat nebudou, Pavel vytáhl nůž – a jen zavolal “Vašku?!!”, já kývl na znamení souhlasu, pak už jen několik šikovných řezů a Pavel slavnostně nese do saní sítě proti mouchám.

Probouzíme se do -30 °C, což naplno pocítíme až během dne, kdy se k mrazu přidá vítr. Hodně si  hlídáme, aby nám neomrzl nos nebo nějaký ten prst. O chvilku déle sundaná rukavice nebo špatně nasazená kukla by mohla znamenat velké nepříjemnosti.

Ve větru, kdy teplota v tzv. windchillu klesá hluboko pod -30 °C, nasazujeme ochranné masky – přezdívá se jim “gorily” (uživatelům propůjčují jejich vzezření).

Kromě stanu nás trápí rozhozené žaludky. Nedokážeme do sebe dostat celé denní dávky, maximálně do sebe nacpeme dvě třetiny z předepsaného množství jídla. K tomu se překvapivě musíme nutit, ale nejspíš jde jen o počáteční problém z tělesného šoku, který časem odezní.

Den na Bajkalu; kdo jde, nemrzne

Vašek se probudí před sedmou a začne vařit vodu. Já spím, co to jde, protože kvůli odesílání zpráv chodím později spát. Jakmile je Vašek s vodou hotový, donutím se probudit i já a oba hned vylezeme ze stanu. Vašek už je oblečený a já na sebe zbytek vrstev navlékám až venku, kde na sebe nesklepávám námrazu.

Se zimou kupodivu nemáme větší problém. Až tedy na ruce ve chvílích, kdy třeba kvůli focení sundáváme rukavice.

Následně v rychlosti balíme stan a jdeme, co to jde, protože kdo jde, nemrzne. První dvě hodiny jsou nejtěžší, nejsme rozhýbaní. Rána proto patří k nejhorším okamžikům dne. Naopak odpoledne naše síly gradují a okolo čtvrté hodiny se nám jde nejlépe.

Každou hodinu zastavujeme a jíme, abychom doplnili energii. Každá svačina nám trvá zhruba 20 minut – vpravíme do sebe svačinovou dávku, napijeme se teplého čaje a uháníme dál. I když máme výborné péřovky, je každé zastavení okamžitě znát a my začínáme prochládat.

Okolo třičtvrtě na šest začínáme hledat místo pro stan. Pokud jsme zrovna na čistém ledě, je to pohoda, mezi torosy to ale bývá horší. Já stavím stan a Vašek se zatím stará o zařízení vnitřku a vyndává ze sání vše potřebné. Jak jsme oba vevnitř, vaříme vodu. Po zpracování našich obřích večeří sušíme nad vařičem věci píšeme zprávy. Vašek se pak uloží ke spánku a já se postarám o odeslání.

Boj s mrazem a vichřicí

Víčky od ešusu se proházíme k lopatě, která je zavátá v předsíňce, lopatou se proházíme předsíňkou ven ze stanu. Poryvy větru jsou tak silné, že máme co dělat, abychom se udrželi na nohou. Přes zvířený sníh nic nevidíme. A nám je jasné, že dnes to nepůjde. Rychle překontrolujeme ukotvení stanu, sáně přesuneme za stan, kde jsou alespoň trochu v závětří a celí obalení sněhem se vracíme do stanu čekat na zlepšení. Ani po poledni se situace nezlepšuje. Zalézáme tedy zpět do spacáků, protože to je to jediné, co můžeme dělat, abychom nezmrzli. Vleže se snažíme nabrat síly pro další boj se Sibiří. Je nám ale jasné, že pokračovat musíme, jinak nám „to v květnu roztaje pod nohama..."

Minulou noc jsem se poprvé konečně pořádně vyspal. Přestože mám stejný spacák jako Vašek, byla mi pokaždé v noci zima. Tu předposlední jsem dokonce spal už i v tenké péřovce, měl jsem dvoje vlněné spodky, a stejně to nepomohlo. Včerejší večer už jsem nevěděl coby a byl jsem tak rozladěný, že jsem vlezl do spacáku tak, jak jsem byl, tzn. jak chodím přes den. A ono to zabralo, zima mi nebyla a já se vyspal. Dokonce jsem tím mimoděk vyřešil i malý problém s omrzáním nosu během noci. Při teplotách pod -10 °C se totiž moc nedoporučuje spát s hlavou ve spacáku. Vydýchaná pára zamrzá v peří a spacák se po pár dnech mění v kus ledu a je tím pádem takřka nepoužitelný. My tedy nejenže spíme s hlavami venku, ale ještě máme na tělech nataženou parozábranu, takže spacáky tolik nenavlhají. Na hlavu je ale zima. Nos snáší mrazy velice špatně a je potřeba ho chránit. Doposud jsem spával s vlněnou kuklou navlečenou přes obličej, jenže ta fungovala jen půlku noci. Pak se z ní taky stal kus ledu. Jelikož jsem ale včera šel spát v bundě, natáhl jsem si přes hlavu kapucu s kožešinovým límcem a zjistil jsem, že můj finský mýválek nejen krásně hřeje, ale dá se skrz něj i bez problémů dýchat.

A jaké je stanování v pořádné vichřici? Představte si, že ležíte ve stanu zachumlaní ve spacáku, jehož tvar je větrem úplně zdeformovaný, a stěny se na vás tlačí neskutečnou silou. Po třech hodinách urputného podpírání tyčí stanu jsme se vzdali všech snah udržet ho v jakéms takéms tvaru. Jen jsme doufali, že až se zlámou všechny tyče, zůstane nám aspoň ta plachta neprotržená, abychom to v ní mohli přežít do rána.

Vichr vanoucí od západu zajímavým způsobem ztěžuje postup - jdeme rovně, ale saně vlají vpravo od nás.

Jak kosmonauti ve skafandrech

Balit tábor ve vichru je nesmírně obtížné. Jako by byl člověk obklopen tisícovkami neviditelných skřítků, kteří se s vámi přetahují o každou věc a čekají na vaše chvilkové zaváhaní. Co pevně nedržíte, už nikdy neuvidíte. Nejriskantnější je balení stanu. Zaleháváme jej, aby neuletěl.

Vichr se žene přímo proti nám. Pár sání za mými zády se mnění v zlostné "plachetnice", neboť se do nich vítr opírá tak silně, že se s ním o ně přetahuji. Jelikož na sobě máme i tlusté péřové bundy, dáváme pozor, abychom se příliš nezapotili – membránové bundy dnes nefungují, protože jsou dokonale uzavřené v neprodyšné péřovce. Jsme jako kosmonauti ve skafandrech. Jedinou skulinkou v našem "brnění" je průduch pro výdech nosu v obličejové masce. Naše oblečení vlastně drží teplotní rozdíl asi 80 °C, což je rozdíl mezi teplotou našich těl uvnitř a venkovní pocitovou teplotou.

O život je zastávka na doplnění kalorií, kdy musíme na okamžik pootevřít naše dokonalé zakuklení. Schoulíme se do podřepu zády k saním a nalijeme do sebe horký energetický nápoj z termosky a sníme tyčinku. Ještě s plnými pusami si už zase přetahujeme kukly přes obličej.

Otrava od vařiče

Vařič divně prská a hoří divným plamenem. Chvíli s ním různě verglujeme, pročišťujeme trysku, ale když pak nechytá ani sirka, je nám jasné, že je zle. Zběsile otvíráme stan, já z něj okamžitě házím šipku ven a snažím se dýchat zhluboka, jak jen to jde. Spotřebovali jsme si ve stanu vařením všechen kyslík a přiotrávili se.

I přes pohotovou akci je nám během chvíle oběma na zvracení. Já jsem ještě dopadl docela dobře, hluboké dýchání venku mi pomohlo, ale Vašek zůstal vevnitř a zkoušel to rozdýchat tam, což mu jen přitížilo. Mluvil z cesty a já dostával strach. Co bych s ním dělal, kdyby omdlel? Po půl hodině byl ale v pořádku. Pak jsme si uvědomili, že je dnes naprosté bezvětří. Normálně stan alespoň trochu ventiluje. Od zítřka do něj bereme svíčku, a jak ta začne skomírat, budeme větrat.

iPodem proti trudnomyslnosti

Jsme tu spolu, ale většinu dne každý ve svém světě – každý jsme "zašpuntovaný" svým iPodem. Člověk během dlouhých pochodů potřebuje něčím zaměstnat mozek a je lepší si něco pustit než nechat běžet myšlenky – ty mají sklon utíkat do trudnomyslných míst. Mám ve svém iPodu hodně audioknih, a tak jsem si dnes poslechl zrovna jednu z nich - "Doktor od Jezera hrochů". Hezky mi přitom den utekl a i ta dřina se zdála být o něco snesitelnější.

Jednoho večera, na 300. kilometru, jsem si omylem předčasně odpojil iPod od počítače, takže jsem následujícího dne neměl co poslouchat. Místo obvyklého „tuc tuc“ to bylo docela příjemné. Člověk má vlastně málokdy tolik času na klidné přemýšlení. A tak mi došlo, že vše začíná až teď, když za sebou máme dva týdny na ledu a v nohách přes 300 km. Teď teprve se totiž ukáže, co vydržíme, a jak celou akci nakonec zvládneme. Prvních pár dnů jsme sice bojovali s těžkými sáněmi a hlubokým sněhem, pak nás zase potrápilo pár větrných smrští a problémy se stanem... v podstatě to vše ale byla jen taková menší průprava. Teď, s odstupem několika dní, mi to vše připadá jako drobné problémy v porovnání s tím, s čím se budeme asi potýkat příští dva týdny. Čeká nás totiž boj s vlastní vůlí.

Dobrý den, pane doktore

Již dva dny mě pobolívala levá noha v oblasti bérce. Včera se to vystupňovalo na maximum, a když jsem večer "vybalil" nohy k pravidelné údržbě, koukám na celkem veliký, rosolovitý otok. Již řadu let mě zlobí pravé koleno – i tentokrát jdu celou cestu s ortézou, a navíc se podvědomě snažím pravé noze ulehčit. Výsledek je, že "rvu" většinu námahy tou levou, a tak ji přetěžuji, až je z toho zánět šlach. Vytáčím proto na satelitním telefonu číslo na našeho chirurga, kterého stejně jako jiné specialisty můžeme v případě problému kontaktovat ve dne v noci.

"Dobrý den, pane doktore, tady Vašek Sůra z Bajkalu. Potřeboval bych malou konzultaci..." Popíši mu problém a pan doktor potvrdí to, co jsem si myslel. A rozhovor pokračuje. "Co s tím můžu dělat?" zeptám se. Následuje odpověď: "Normálním lidem se to na čtrnáct dní znehybní a musí to být v klidu." - "No, víte, já na tom potřebuji ujít ještě asi 400 km..." Obsah naší lékárničky je panu doktorovi dobře znám, neboť ji pomáhal sestavit, a tak pokračuje: "Máte s sebou Tramal a Ibalgin, tak je střídejte – na tlumení bolesti, a na noc si dávejte ,priznic´. Víc se s tím ve vaší situaci nedá dělat..." Rozloučili jsme se a já si rozpočítal, kolik prášků tu se sebou celkem máme, a kolik si jich tedy mohu denně dovolit.

Stolujeme na kře

Kulturní zastávku v Olchonu jsme neplánovali, ale i kdyby, ke břehu se dalo dostat jen asi na 50 m – dál už byly ohromné hradby z ledových ker. Přehlížíme blyštivé hory z poloprůsvitného ledu jiskřící v poledním slunci. Při odpolední svačině vzpomínáme na jídlo u stolu a rozložíme si to na nejbližším příhodném torosu, sledy máme jako gaučíky. Sotva ale vyndáme ze saní termosky, ozve se mocné dunění, které trvá asi dvě minuty, a my cítíme, jak s ledem nadskakujeme.

Pevná vůle v praxi

Hned po ránu jsme s Pavlem svolali ve stanu malou poradu. Jako první bod programu byla žádost  našich svalových partií o den volna v teplém spacáku bez jakékoli činnosti. Je to prý normální a obzvláště zástupci nohou a zad velice hlasitě zastávali názor, že po tak dlouhé dřině by to bylo zasloužené. Také namrzlý nos se k nim s hlasitým frkáním přidal. Slovo si ale vzala "Pevná vůle" a vysvětlila jim, že přece nejsou obyčejné svaly, že přece podstoupily náročný vytrvalostní trénink a že Vašek s Pavlem do nich investovali stovky hodin tvrdé dřiny. Pevná vůle také takticky připomněla: "No jen si vzpomeňte, jak s vámi běhali polem někdy za rozbřesku i pozdě v noci, ale za každého počasí, a to vše jen proto, aby vás na tohle připravili!" Byla to působivá řeč a nutno říct, že slova "Pevné vůle" zabrala. Svaly souhlasily, že tedy ještě bez přestávky máknou. Byl jim za to přislíben 48hodinový odpočinek po dosažení cíle - tak dlouho totiž bude trvat cesta vlakem zpět do Irkutsku.

150 km do cíle

Naše tělesné schránky už toho začínají mít dost a i to vybavení vypadá použitě. To je případ mé nafukovací karimatky, která se ráno vyfoukla, přestože byl zavřený ventil. Někde je v ní asi díra. Jak vznikla, netuším... Pozitivní je, že mi je to celkem ukradené – jsem už ve stavu, kdy věci jednoduše akceptuji. Není sil se jimi rozrušovat. Do cíle je to ještě nějakých 150 km, a kdybych je měl dolézt po kolenou, tak je dolezu (a Vašek to vidí stejně).

Úspěšná akce

Expedice Bergans Bajkal 2010 proběhla v únoru a březnu 2010, kdy Václav Sůra a Pavel Blažek uskutečnili první český přechod (na délku) zamrzlého jezera Bajkal na Sibiři. Přechod, při kterém expedice urazila takřka 650 km, byl úspěšně ukončen 19. 3. 2010 ve 13.01 Irkutského času po 24 dnech 6 hodinách strávených na ledě, a stal se tak druhým nejrychlejším přechodem jezera Bajkal v historii v kategorii unassisted - to znamená bez psů či tažných padáků. Veškeré vybavení i potraviny si Pavel s Vaškem táhli ve sledech za sebou, každý vyrážel se zátěží 108 kg.

Plán pro několik následujících dnů:

středa - Vstát! Poté sbalit tábor a následujících cca 10 hodin (do západu slunce) táhnout sáňky směrem k severu. Postavit stan.

čtvrtek - Vstát!! Poté sbalit tábor a následujících cca 10 hodin (do západu slunce) táhnout sáňky směrem k severu. Postavit stan.

pátek - Vstát!!! Poté sbalit tábor a následujících cca 10 hodin (do západu slunce) táhnout sáňky směrem k severu. Postavit stan.

sobota - Vstá...

Jezero Bajkal

Jezero Bajkal se nachází v jihovýchodní části Sibiře v Rusku. Vzniklo před 25-30 miliony let, a je tak nejstarším jezerem na světě. Na délku měří téměř 650 km, šířka se pohybuje od 27 do 80 km. Bajkal leží na rozhraní dvou tektonických desek, které se rozestupují zhruba o 2 cm ročně. S průměrnou hloubkou 630 m je jezero Bajkal nejhlubším jezerem na světě - v nejhlubším bodě je hloubka 1637 m. Jezero je obrovskou zásobárnou pitné vody - je v něm uloženo až 20 % světových zásob povrchové pitné vody.

Oblečení

Jako spodní vrstvu dobrodruzi používali vlněné termoprádlo Devold Active, které drží teplo, rychle usychá a ani po delším nošení výrazněji nezapáchá. Druhou vrstvu obstarávalo triko s roláčkem téže značky, model Expedition. Vašek navíc nosil vlněnou mikinu, Pavel přes den vystačil se dvěma spodními vrstvami.

Vrchní vrstvu tvořil klasický hardshell – kalhoty s laclem sahajícím až skoro k podpaží a bunda s kapucí, na kterou si každý přišil kožešinový límec – ten chrání obličej. Jedná se o speciální expediční řadu od firmy Bergans. Kalhoty mají na kolenou všité „karimatky“, takže vám nemrznou a netlačí kolena, když si klekáte na ledu, což na takovéto akci musíte překvapivě často. Pod extra dlouhou bundu zas nefouká, všechny kapsy na ní jsou navíc mimo bederní pás batohu (v tomto případě postroje od saní), takže se minimalizuje tvorba otlačenin, a navíc se člověk do kapes bez problému dostane. Bunda i kalhoty jsou ušity z Dermizaxu, který je podle aktérů přechodu Bajkalu do zimních podmínek vhodnější než Goretex, který v mrazu většinou nestíhá propouštět pot.

Během svačin a zastávek na sebe Vašek a Pavel brali huňatou péřovou bundu Bergans určenou pro náročné akce. Stejně jako svrchní bunda i tato má extra dlouhý střih (do půlky stehen) a je plněná velmi kvalitním peřím.

CELKOVÁ DÉLKA JEZERA 636 kilometrů

UŠLÁ VZDÁLENOST 683 kilometrů (647 podle GPS + 1,5 km/1 den)*

VÁHA SANÍ NA ZAČÁTKU 108 kilogramů

VÁHA SANÍ NA KONCI 56 kilogramů

NEJNIŽŠÍ TEPLOTA -36 °C (měřeno v 9.00 h 28. 2. 2010)

NEJVÍCE KM ZA JEDEN DEN 36,41 km (18. 3. 2010)

ZAČÁTEK EXPEDICE vesnice Kultuk (jižní strana jezera)

CÍL EXPEDICE vesnice Nižněangarsk (severní strana jezera)

DENNÍ KALORICKÉ VYDÁNÍ cca 8000 kca

* GPS udává pouze přímou vzdálenost z bodu do bodu, z toho to důvodu je k celkové ušlé vzdálenosti potřeba připočítat minimálně 1,5 km denně navíc

Text Václav Sůra a Pavel Blažek, redakční úpravy David Horák
Foto: Václav Sůra a Pavel Blažek