Tureckým Tibetem

Sestup do vesnice Imeçik je strmý a zásluhou volně pobíhajících psů velikosti XXL i značně vzrušující. Turisté zde v horách Bey Dağlari asi nejsou právě častými hosty, a tak jsme hned po příchodu středem zvýšené pozornosti. Během chvilky na „náměstí“ stojí několik židlí a po další chvíli už každý usrkává voňavý silný čaj - tradiční pozornost tureckých hostitelů.

Turecko mám rád pro jeho orientální atmosféru, divokou a rozmanitou přírodu, ale především kvůli tomu, že mě baví fanatická pohostinnost jeho obyvatel. Proto se snažím alespoň jednou ročně zajet do tamních hor - neboť Turecko jsou především hory. Stovky masivů, které protínají zemi od východu na západ, mají skutečně co nabídnout. Začátkem jara jsem s kamarády vybral podivuhodnou krajinu Kappadokie, kde jsme jako bonus hodlali vyšplhat na sopku Hasan Dağ. Ovšem týden před odjezdem bylo jasné, že nás v této oblasti nic dobrého nečeká. Celou krajinu přikryl nový sníh, přičemž na sopce Hasan napadlo dokonce neskutečných 290 cm! A tak teprve v deštivém Istanbulu, kde jsme všemi ujišťováni, že je skutečně v celém Turecku neobyčejně špatné počasí, měníme plány. Jedeme na jih! Pouze kolem přímořské Antalye, alespoň dle zpráv v turecké televizi, jsou přece jen o něco lepší podmínky. Nasedáme na první vhodný autobus a po dvanácti hodinách se o tom přesvědčujeme na vlastní oči.

Antické Machu Picchu

Pod pojmem Antalya si asi každý vybaví pláže turecké riviéry. To je však jen půlka pravdy, ta druhá zní – hory, a ne ledajaké. Pohoří Bey Dağlari, která jsou Antalyi nejblíž, vystupují přímo z vod Středozemního moře a tyčí se do více než tříkilometrové výšky! K dispozici máme sice jen automapu v měřítku 1:750 000, což není zrovna ideální pomůcka, ale bereme to jako výzvu. Když „outdoor“, tak se vším všudy. Prvním cílem však nejsou kupodivu hory samotné, ale asi 30 km vzdálené rozvaliny starověkého města Termessos, známé jako antické Machu Picchu. Ke vstupu nás pohodlně a za pár peněz odveze „dolmus“, což je název pro menší autobus (většinou Ford Transit). U brány se platí vstupné (cca 120 Kč), ke zříceninám však ještě zbývá devět kilometrů cesty po silnici. Přijímáme nabídku strážců památky a nekonečné serpentiny ukrajujeme na korbě pick-upu. Samotné rozvaliny se nacházejí ve výše 1200–1300 m n. m. a díky překrásnému horskému okolí není přirovnání ke slavné incké památce nijak nadsazené. Město si můžete projít podle mapky, přiložené ke vstupence, a je skutečně na co se dívat – chrámy, hrobky, povalené sloupy... Prohlídka vrcholí zachovalým půlkruhovým divadlem se sedadly vytesanými přímo do skály, odkud jsou výhledy nejen na hory, ale také k moři a k městu Antalya. Při pohledu shůry nijak nepřekvapí fakt, že město samotné nikdo nikdy nedobyl, dokonce si zde v roce 334 př. n. l. vylámal zuby i Alexandr Makedonský. Město  zničilo až zemětřesení - a místní lidé, kteří si ze stavebních kamenů postavili domy.

Později úřady tuto oblast označily jako národní park. Zpátky jdeme pěšky, neboť už při jízdě nahoru nám došlo, že se připravujeme o krásné výhledy. A protože den se již chýlí ke konci, stavíme stany v borovicovém lese nedaleko vstupní brány do oblasti. Je tu pramen a příjemné posezení, tak co si přát víc.

Skoro středověk

Cestování po Turecku je jednoduché. Podobně jako v severní Africe ani tady nehledáte žádné autobusové zastávky, ale jen mávnete na přijíždějící autobus, a pokud je v něm místo, jedete dál. Tak jsme dojeli i do vesnice Korkuteli, která se v mapě zdála jako vhodné výchozí místo pro vstup do hor. Ovšem mapa je jedna věc, realita věc druhá. Teprve odtud můžeme pozorovat, že struktura pohoří je složitější, než se původně zdálo. Hřeben hor je oddělen od podhůří dramatickým kaňonem řeky a je jasné, že tudy se do hor nedostaneme. Na doporučení cestujících v autobuse tak vystupujeme již v osadě Yazir, odkud míří přímo do středu pohoří prašná cesta. Míjíme poslední stavení vesnice, poslední minaret, a konečně máme kolem sebe už jen přírodu. Při pohledu na modrou oblohu se ani nechce věřit, že ve zbytku Turecka prší. Ani teplota neodpovídá konci března, ale spíš počátku června. O roční době však jasně vypovídá množství sněhu, který leží vysoko na hřebenech hor. O tom, že Bey Dağlari nejsou žádnou neobydlenou pustinou, svědčí stáda ovcí a koz s pastevci. Tito drsní, ale usměvaví muži jsou prvními, kdo nás seznamují s poněkud nepříjemnou skutečností – hory jsou bez vody, nejsou tu žádné potoky a voda se zde „skladuje“ v obrovských podzemních zásobárnách. Ze všeho nejdřív tedy musíme nabrat vodu. Jakmile se klikatá cesta přehoupne přes první sedlo, objevuje se fantastický pohled na skutečnou tvář pohoří Bey.

Zíráme na několik gigantických, dokonale rovných plání, lemovaných vysokými, místy skalnatými hřebeny. Borovicové lesy dodávají jinak spíše vyprahlým horám středomořský šmrnc. První skutečnou zastávkou je malá vesnice Mahalle. Všechny domy jsou postavené s nebývalou pečlivostí z dokonale opracovaných kamenů, jejich až středověký vzhled však poněkud kazí satelitní antény, instalované snad na každém chlívku. Vesnice působí nejprve opuštěně, ale když zvědavost místních, převážně postarších obyvatel zvítězí nad ostychem, prohodíme pár posunků příjemných domorodců. Podle mapy je stanoveným cílem dne větší vesnice Imeçiksusuzu na samém konci planiny.

Přestože stavení vesnice jsou již z dálky viditelná, rychle se přesvědčujeme, jak zrádný dovede být odhad vzdálenosti v dokonale čistém vzduchu. Na ty další tři hodiny „šlapačky“ to netrefil nikdo z nás. Ve vesnici jsme okamžitě středem pozornosti, ale času nazbyt již nemáme. Den již pomalu končí a je třeba najít vhodné místo pro nocleh. Teprve vysoko nad vesnicí nacházíme několik slušných míst.

Čaj se turecky řekne „čaj“

Ráno máme návštěvu. Nejprve se kolem stanů prožene stádo koz a pak nás budí mocný hlas a cloumání s konstrukcí našeho plátěného domu. Podsaditý, ale na první pohled sympatický chlapík nás zve k sobě domů na čaj. Toto slovo je vedle zdvořilostních pozdravů totiž prvním tureckým výrazem, který se naučíme. Ovšem výraz „domů“ je nutno v tomto případě brát s rezervou. Jedná se vlastně o velký stan, postavený snad ze všeho, co tento bodrý muž našel. Ovšem čistota a uspořádání je perfektní – koberce, malá kuchyňka, police se vším potřebným pro dlouhodobý pobyt v horách, součástí interiéru je dokonce i stará žena, matka našeho hostitele.

Nejsem žádný velkospotřebitel a znalec čaje, ale na ten turecký nedám dopustit. Silný nálev, připravovaný až rituálním způsobem, je skutečně nejlepší „seznamovadlo“. Díky němu se rychle odbourávají jazykové bariéry, což v tomto případě znamená dobré dvouhodinové posezení. Pokračujeme - na radu pohostinného chlapíka se držíme staré cesty, vedoucí přes boční hřeben hor až k dalšímu shluku salaší, které jsou však opuštěné. V jedné z nich s důvěrou zanecháváme těžké batohy (tady se přece nekrade) a vyzbrojeni jen tím nejnutnějším vyrážíme na mohutně zasněžený hřeben. Čím výše stoupáme, tím víc je zřejmé, že přímo po páteři hor bychom v těchto podmínkách jen sotva přešli. Sněhu tu leží opravdu požehnaně, ale to je ve výškách přes 2500 m normální; horší je zjištění, že na hřebeni neobyčejně silně fouká. Vítr je natolik silný, že mnohdy zcela znemožňuje chůzi. S maximálním vypětím vystupujeme na bezejmenný vrchol (oblast Koran Tepe) jen proto, abychom se mohli po horách, tak jako Jeníček a Mařenka, pořádně rozhlédnout a naplánovat další postup. Teprve odtud, z dostatečného nadhledu je vidět, jak jsou hory mohutné a rozsáhlé se složitými labyrinty hřebenů a plání. Je jasné, že se musíme držet pasteveckých cest v podhůří a doufat, že se z tohoto bludiště nakonec vymotáme. Další tábor pak stavíme u salaší. Voda zde samozřejmě není, ale zítra bychom měli dojít do další vesnice, kde ji zcela jistě doplníme.

Turecký Tibet

Tak přesně toto pojmenování mě napadlo třetí den putování přes hory Bey Dağlari. Hned zrána překračujeme díky slušné pastevecké cestě přes další příčný hřeben hor. Otevírá se odtud zajímavý výhled na další obrovskou planinu, lemovanou holými pustými hřebeny  v barvě rzi. Nad krajinou se ženou cáry šedých mraků, ale je zřejmé, že i dnes nakonec zvítězí slunce. Ledový vítr námi citelně cloumá, a když pak kolem přeběhne stádo ovcí, hlídané pouze několika statnými psy, je dojem z „tibetské“ atmosféry dokonalý. Zanedlouho spatříme hluboko v údolí další vesnici s nezbytným doutníkem minaretu. Je jasné, že horská cesta míří právě sem. V poměrně velké vesnici Imeçik nás přichází oficiálně přivítat starosta v obleku. K čaji se podává i skvělý ovčí sýr a placky. Je jasné, že se odtud jen tak rychle nedostaneme. Debaty neberou konce, musíme si prohlédnout místní hřbitov, dívčí školu v mešitě, ze střechy jednoho z domů nám pak místní představují celou vesnici. Korunu tomu všemu nasazuje jakýsi křepký stařík, který nabízí odvoz do další vesnice svým autobusem (!). No to snad ne, kde by se tady něco takového vzalo? K našemu překvapení však skutečně zanedlouho přijíždí předpotopní bus značky Fiat. Na interiéru je sice znát, že vozidlo slouží k převážení skutečně všeho kromě lidí, ale takový adrenalinový zážitek si nenecháváme "ujet". Dědci s námi nakonec jedou hned dva, několikrát zastavujeme na několika fantastických rozhledových bodech a stále víc se utvrzujeme v tom, že označení „Tibet“ je zcela na místě. Hnědé a rezavé hory, sporá vegetace, šrafování zelených políček na planinách a vysoké nebe s nízko letícími mraky vytvářejí dokonalou iluzi vzdálené a drsné země.

V další svérázné kamenné vesnici Ovaçik (dobrý zdroj fantastické vody) však cesta ještě nekončí. Staříci se rozhodli, že ze svého „prastroje“ vymáčknou maximum a nabízejí odvoz po stále strměji stoupající silničce. Cesta nemá chybu, kolem rostou stále mohutnější hory, zastaví ji až velká sněhová závěj. Dál to už jednoduše nejde. Tedy jde, ale pouze pěkně po svých. Opouštíme sněhem zavalenou cestu a vyrážíme přímo přes vrchol jedné obrovské, ale naštěstí sněhuprosté hory. Díky fotogenickým mrakům, skvělé viditelnosti a stále více a více se otevírající krajině se jedná o jednoznačný vrchol treku. Pohoří Bey je součástí velkého celku, označovaného pod souhrnným názvem jako Antalya Dağlar (masívy Akdag, Alaca, Bey, Tahtali, Susuz a Teyik). Nejvyšší ze všech těchto masivů jsou právě hory Bey Dağlari, což znamená „Měděné hory“, údajně vycházející z červeného zabarvení, které horám propůjčuje zapadající slunce. Nejvyšším bodem pohoří je Kizlarsivrisi (3086 m), který právě v tomto okamžiku suverénně ovládá celé horské panorama. Dominantní skalnatá tvrz s mocně zasněženými skalnatými žlaby. Úžasný pohled. Jen nekonečné zástupy hor, bez jediné stopy lidské civilizace, no prostě „Tibet“!

Cesta na východ

Projít horami Bey Dağlari po jejich délce, tedy jižním směrem až k moři, není v tomto období možné. Proto se stáčíme více na východ přes hřeben Oyluklu, kde se hory sklánějí do širokého údolí, které je dělí od dalšího fantastického horského celku – Elmali Dağ a vzdáleného pohoří Akdağ. Ovšem najít cestu v labyrintu slepých údolí a vyschlých kaňonů není snadné. I tady se víc než na mapu spoléháme na to, co vidíme. Cesta stále pokračuje zužující se soutěskou a je tak trochu loterií s nejistým koncem. Naštěstí po chvíli narážíme na pastevecký tábor, kde jsme – jak jinak – vtaženi na šálek (nebo spíš sklenku) čaje. Mužský element zde však chybí, táboru velí postarší žena s malým chlapcem, ale zdá se, že pohostit bandu cizinců jí také není cizí. Do civilizace pak odtud vede slušná štěrková cesta, a tak zanedlouho opouštíme definitivně hory. Několikahodinový přechod rozsáhlé pláně k městu Elmali, doprovázený parádními zpětnými pohledy na hradbu zasněžených hor, je sice únavná, ale krásná tečkou za netradičním přechodem Měděných hor.

Pobyt v Turecku však ještě nekončí. Čeká nás část slavné trekkingové trasy Lykijská cesta s bouřemi a dramatickými brody řek, rozvaliny antického města Phaselis a věčné ohně Chiméry pod horou Olymbos.

Outdoor logistika

Doprava: Do Antalye se (není-li zrovna atmosféra prosycená sopečným popelem) dostaneme přímými lety z Vídně, případně charterovými lety německých cestovek (odlety z Německa, ceny od 140 €). Další možností je let do Istanbulu a autobusem na místo (12 hodin jízdy, cena cca 500 Kč). Do vesnic na obvodu pohoří dojedete místním busem, ovšem do hor už žádná hromadná doprava nejezdí.

Ubytování a stravování: Přímo v horách jsou jen mizivé možnosti k dokoupení potravin. Proto je nutné vzít vše s sebou. Pečivo a sýr seženete od místních lidí. Pohoří je bez vody! Tu dostanete pouze ve vesnicích, pastevci v horách mají vodu buď z podzemních tanků, případně zachycují vodu dešťovou. Se stanováním nejsou problémy, vhodná místa se však vzhledem ke kamenitému terénu špatně hledají.

Mapy: Jedinou slušnou mapou pro celou oblast je automapa Freytag&Berndt – Türkische Riviera ve slušném měřítku 1:150 000. Tu jsme bohužel k dispozici neměli a pro hrubou orientaci nám musela stačit automapa 1:750 000. Turistické mapy zatím neexistují, na internetu lze sehnat náčrtkovou a ne příliš spolehlivou mapu oblasti kolem nejvyššího vrcholu (http://www.ararattrek.com/aboutcitys.php#).

Vhodná doba pro návštěvu: Jednoznačně jaro, tedy od konce března do června. Díky krasovému profilu zajímavá vegetace, časné jaro je však ještě ve znamení sněhu, kterého zde údajně napadne až tři metry! V létě jsou hory vyprahlé a zuří zde prudké bouře.

Popisky:

č. 4487 – Podzemní zásobárny vody

č. 4506 – Středověká vesnice Mahalle

č. 4541 - Vzhůru do hor nad osadou Imeçiksusuzu

č. 4622 – Výstup v masívu Koran Tepe

č. 4676 – Bey Dağlari – masív Koran Tepe (2480 m)

č. 4692 – Tábor pod masívem Koran Tepe

č. 4739, 4741 a 4745 – Trocha sýru a čaje ve vesnici Imeçik

č. 4789 – Prastarým Fiatem přes hory Bey

č. 4819 – Bey Dağlari - Turecký Tibet

č. 4842 a 4847 –Hemayli Daği (2484 m)

č. 4864 – Střední část hřebene Bey Dağlari

č. 4869 – Hemayli Daği

č. 4870 a 4872 – Na hřebeni Oyuklu Tepe

č. 4874 – Nejvyšší bod pohoří - Kizlarsivrisi (3086 m)

č. 4877 a 4881 - Centrální část „Tureckého Tibetu“

č. 4904 a 4906 – Ráno pod vrcholem Kizlarsivrisi

č. 4939 – Sestup z hor, v pozadí masív Elmali Dağ

Text: Ivo Petr
Foto: autor