Osmidenní horský trek podle norských pravidel.

„Tábořit a chodit lze všude,“ praví hned na úvod návštěvní řád národního parku, rozprostřeného přes nejvyšší skandinávské pohoří Jotunheimen. Méně už potěší, že tato část Norska proslula i zimou a deštěm. Osm slunečných dní na konci loňského června pak představovalo natolik pozoruhodný úkaz, že o nich psaly všechny přední norské deníky.

Po dvouhodinovém letu a další hodině jízdy autobusem stanete v metropoli Oslo, odkud už můžete pokračovat, kam vás jen srdce táhne. A dá se čekat, že na vyhlídkovou plavbu fjordem s kávou a důchodci to nebude. Ona přitažlivost bude daleko spíš vycházet z největší části skandinávských hor – Jotunheimenu. Jednou jste v místě s 3500 km² hor, ledovců, těžce schůdných údolí, stovek jezer a divokých bystřin, takže nač být skromný. Přestože Norové značnou část pohoří vyhlásili za národní park, nikdo vás v něm ani v nejmenším nebude omezovat.

Noční start

Jezero Tyin leží na jihozápadním konci pohoří Jotunheimen. Přestože k němu vede cesta, vydá se tam jen málokdo. Většinu návštěvníků totiž víc láká dvojice nejvyšších vrcholů Galdhopiggen a Glittertind na severu nebo hory v blízkosti jezera Gjende na východním okraji pohoří. Jezero Tyin je dobré nástupní místo už jen proto, že sem jezdí jediný přímý autobus z Osla. Vystupujeme z něj skoro v jedenáct hodin večer, ale slunce se ještě ani v nejmenším nerozhodlo hopnout za kontury hor, a tak šlapeme skoro do půlnoci po silnici na východním břehu jezera. Slušná místa pro stany nacházíme vedle několika rybářských chalup. Usínáme s pocitem dobře stráveného dne. Vždyť teprve dnes ráno jsme vyletěli z Katovic, půl dne jsme se pak flákali po sluncem zalité norské metropoli a ještě téhož večera spíme v nejvyšších skandinávských horách. Krásná práce!

Táboření na silnici

Pohoří Jotunheimen je hotový koncentrát dvoutisícových a vyšších vrcholů. Je jich tu více než 200, což je z evropského severu vůbec nejvíc. Jeden z vůbec nejkrásnějších vrcholů se následující den stává majákem dalšího postupu. Pohled na ostrý hrot hory Falketind (2067 m) svádí k bájení o sochařském umu Přírody. Ta na nich pracovala i s pomocí ledovců. Je druhá půle června, ale v horách to vypadá, že vrcholí zima. I když slunce už má svou sílu a všemožně se snaží měnit vzezření bíle oděné krajiny, do byť nesmělé jarní barevnosti mají hory ještě daleko. Jediným důkazem nastupujícího „jaroléta“ jsou mohutné řeky, které si s řevem probíjejí cestu skrz sněhové příkrovy.

K horám přicházíme sněhem zavaleným údolím Koldendalen. Na jeho konci by měla stát chatka norského turistického spolku, ale úspěšně pochybujeme, že bude otevřená. Podle mapy tudy vede značená stezka či dokonce širší zásobovací cesta, ale o její přítomnosti neexistuje spolehlivý důkaz. Vše je totiž zavaleno mokrým a také netknutým sněhem – podle všeho tudy už dlouho nikdo nešel. Přestože údolím stoupáme velmi pomalu, jsme si jisti, že cíle prvního dne treku dosáhneme. Konečně přicházíme k velkému jezeru Koldenvatnet, které se však prezentuje pouze jako dokonale rovná bílá plocha s tyrkysovými skvrnami při březích. I chata na severním břehu je pohřbená pod sněhem. V její blízkosti se jen obnažuje kousek zásobovací silnice. Je tedy rozhodnuto – první tábor bude stát právě zde.

Absence tmy v těchto zeměpisných šířkách může být pro jednoho „noční můrou“, pro druhého pak výzvou, jak si z desetidenního výletu udělat takřka dvojnásobně dlouhou dovolenou. Osobně spadám do kategorie dvě, a tak ještě poměrně pozdě večer vyrážím na průzkum. Vždyť krásné a slunečné dny jsou v Norsku tak vzácné a dospat ztracený čas lze i později (třeba doma). Cílem takřka nočního výletu je horní část údolí Koldendalen. Trpělivě vydupávám stopu do mrznoucího sněhu a žasnu nad takřka polární krásou, tvořenou z jedné strany impozantní skalnatou špicí Falketind, na straně druhé neméně působivým dvojzubcem Uranostinden. Nízko položené slunce tomu všemu svými zlatavými tóny dodává až snovou atmosféru.

Pod „hřmícími“ horami

Ranní pohled ze stanu potvrzuje prvotní dojem – jasno a bezvětří. Při plánování cesty do norských hor počítejte s tím, že poměr škaredých dní k pěkným zde vychází zhruba 60 ku 40. Základem úspěšného přechodu je tedy i odpovídající rezerva volných dní. Ovšem dnes to na „klid na lůžku“ nevypadá. Bez dlouhého otálení vyrážíme na cestu, mířící po firnových krách podél potoka. Cesta zprvu díky mnou vyšlapaným stopám z předchozího večera příjemně ubíhá, čím výše však stoupáme, tím přibývá mokrého sněhu a postup se zpomaluje. Prvním záchytným bodem je jezero Uradalsvatnet. Po tom samozřejmě není ani stopy, tušit o něm dává jen gigantická bílá pláň. Severské slunce dnes peče na plný výkon a společně se sněhem rychle mění naše tváře na „škvarky“. To ovšem nebrání k přidání malého bonusu. Přímo nad jezerem se tyčí do výše 1780 m pěkný vršek Skarbottnosa, slibující pohledy poněkud z jiné perspektivy.

Výstup je však oproti odhadu značně strmý, v závěru se přidávají táním uvolněné kameny. Ovšem výhled k hradbě Hurrungane je úchvatný. Dnešní etapa však nevyvrcholí tímto vrškem, ale sedlem, které od sebe dělí údolí Koldedalen a Uradalen. Nádherné místo s fantastickým výhledem na všechny obry jihozápadního Jotunheimenu.

Ve střední části doliny Uradalen stavíme další tábor, neboť tak krásný plácek jen tak někde nenajdeme – sucho, tráva, křišťálová voda na dosah ruky a všude kolem kopce krásných tvarů. Největší pozornost přitahuje zubatý hřeben Hurrungane, vyzývavě se tyčící na západním obzoru. Hurrungane znamená Hřmící hory. Název pochází z dnes již nepoužívaného slova „hurre“, jehož význam je něco jako hřmění či rachot. Soudě podle ostrých hran tohoto zubatého hřebene s rozlámanými ledovci jsou zde „hřmící“ laviny asi častým jevem. Rozeklané skalnaté štíty vůbec nezapadají do „rozmáchlé“ a jen mírně modelované krajiny pohoří Jotunheimen.

Jak jsme stavěli most

Další den ztrácíme výšku jako bombardér v roji střepin a – podle plánu – přistáváme v civilizaci. Prvním cílem je totiž turistická chata Skogadalsbeen, která kupodivu funguje. Na dlouhé posezení to ale nevypadá – jsme teprve v půli dalšího dne, a zatímco dosud jsme jen vytrvale klesali, dál budeme už jen stoupat. Konkrétně nad bouřící říčkou Vetleutla (mimo jiné – zdrojnice jednoho z nejvyšších vodopádů Norska – 275 m vysokého Vettisfossenu), která stéká do dobrých 10 km dlouhé doliny Storurladalen. Zde sněhu příliš není, ale vhodné místo pro stany aby člověk pohledal. Vše je podmáčené, zarostlé až hrůza, ale nakonec se přece jen podaří objevit několik velmi skromných míst mezi balvany.

Přestože následující den není vyloženě krásně, na déšť to také nevypadá. Díky dramatickým mrakům působí široké údolí Storurladalen ještě mohutněji, než ve skutečnosti je. Cesta vede nejprve k malé přehradě Gravdaldammen, kde, jak jinak, ještě plavou impozantní kry. Podle mapy pohoří bychom měli zanedlouho přecházet řeku po mostě, jenž by měl být dle lakonické zkratky „S“ (sommer) postaven pouze v letní sezoně. Podle kalendáře právě dnes začíná astronomické léto, ale pokud se člověk kolem sebe rozhlédne, nic tomu nenapovídá.

Ovšem Norové jsou pořádkumilovní, a tak ani moc nepřekvapí, že právě v okamžiku, kdy se chystáme k prvnímu nepříliš lákavě vyhlížejícímu brodu řeky, objeví se na obloze vrtulník. Ten zakrouží nebezpečně blízko nad hlavami a po chvíli z něj vyskakuje dvojice chlapů – členů turistického spolku DNT, která se stará o turistickou infrastrukturu v norských horách. Přikládáme ruce k dílu, a tak zanedlouho kryje bouřlivou říčku bytelný most z dřevěných roštů. Takže brodění se dnes nekoná! V zaujetí prací na stavbě mostu nám nějak uniklo, že šedivé ranní mraky vystřídala opět modrá obloha, a tak výstup do horní části navazujícího údolí Gravdalen ubíhá o poznání příjemněji. Sněhové peřiny, visící z hřebene mohutného horského masívu Gravdalstind, sice čas od času sjedou s rachotem dolů, ale cestu samotnou nijak neohrožují. Na obzoru se poprvé objevuje ostrá skalnatá pyramida vrcholu Kyrkja, což je pojmenování skutečně výstižné (Kyrja znamená „kostel“). Přechod horní části údolí je pak regulérním zimním dobrodružstvím. Je až s podivem, že ve výšce necelých 1400 m může ještě koncem června ležet takové neskutečné množství sněhu.

Dnešní cíl, chata Leirvassbu, je ještě opuštěný, a tak stavíme tábor na výborném místě nad zamrzlým jezerem Leirvatnet. Tradiční podvečerní „průzkum“ vede tentokrát po ostrém sněhovém hřebeni Høgvaglen. Pohled na další průběh treku vyrazí každému dech. Zítra nás čeká čistě polární krajina údolí Storadalen s obrovskými zamrzlými jezery lemovanými štíty a ledovci. Tak to bude masakr!

V zajetí sněhu a slunce

No, nakonec to nebylo tak strašné, jak to na první pohled vypadalo. Na skutečnost, že dobrých 70 % treku musíme prošlapávat panenským sněhem, jsme si již zvykli, ale na sluneční pec žhnoucí od samého rána zatím nikoli. Stále tomu nemohu uvěřit, že již čtvrtý den je neskutečně krásně s modrou oblohou, sluncem a viditelností přes celé pohoří. Do Norska jezdím již mnoho let, zažil jsem zde všechny podoby severského počasí, ale tohle je skutečně luxus a snad poprvé jsem v situaci, kdy se zde musím slunci bránit. Není to snadné, kamarádi vymýšlejí nejrůznější triky (například trička upravená jako poněkud bizarní pokrývky celého obličeje), ale této neskutečné sluneční palbě se moc úspěšně vzdorovat nedá. Nádherný a na všechny smysly útočící přechod končíme možná poněkud předčasně již odpoledne u temně modrého jezera Hellerjørna. Toto místo je totiž natolik krásné, že minout je bez povšimnutí by bylo trestuhodné. K dispozici je zde skutečně vše – dokonale rovný pažit trávy, voda k pití i ke koupání a fascinující horské prostředí. A tak zatímco kamarádi se věnují očistě těla, stavbě stanů a mažou karty, já mažu na tradiční podvečerní výlet. Zlákal mě pěkně formovaný štít Semmeltind (2236 m). Je mi sice jasné, že přes visuté ledovce se asi sotva probiji, ale za pokus to stojí. Po dvou hodinách výstupu jsem se nakonec dostal odhadem sto výškových metrů pod vrchol. Nezastavil mě však ledovec, ale takřka kolmé skalnaté prahy, které se překonat nedaly. Dokonalá samota, ticho a nádherné horské prostředí mi ale za tu námahu stály.

Posezení před stany se protáhlo hodně přes půlnoc, což se na krajině projevilo jen nepatrnou ztrátou světla. To, že je další den opět nádherně, už bereme jako samozřejmost. Sestupujeme kolem stupňovitého vodopádu Hellerfossen, tuny sněhu všude kolem. Úsek se zledovatělým firnem, pod nímž temně hučí bouřlivý potok, chápeme jako malou adrenalinovou vložku. Ovšem spodní část údolí Storadalen je již zcela v režii blížícího se léta. Plnými doušky si užíváme záplav vzácné zeleně a množství překrásných květů. Cílem etapy je pak západní konec tyrkysové nudle jezera Gjende. Zdejší chata Gjendebu je již v provozu, na trávě se povalují lidé a s potěšením si užívají zde tolik vzácného slunce. Také my si užíváme. Na chatě se totiž čepuje pivo, jedna ze základních pohonných hmot českých trekařů. Cena 200 Kč za půllitr je sice poněkud drastická, ale za tu důstojnou tečku za dalším báječným dnem ve skandinávských horách ji rádi platíme.

Konec dobrý, všechno dobré

Šestým dnem vstupujeme do nejkrásnější části treku. Údolí Svartdalen je se svými alpskými štíty a jezery asi nejpůsobivější částí Domova obrů. Už výstup od jezera Gjende prověří nejen fyzičku, ale i odolnost vůči závratím. Velmi strmý výšvih s nebezpečnou závěrečnou pasáží v nestabilní skále a v ledu funguje i jako zkouška odvahy. Oč náročnější byl úvod, o to pohodovější je další postup. Máme dost času obdivovat velebné a dramaticky formované kolosy, jakými jsou Svardallstindan nebo hrotitý Leirungstind, ovšem nevyhlášenou soutěž krásy vyhrává skalnatá tvrz Torfinnsegga, působící dojmem vznešené čtyřtisícovky. Právě pod ní pak také zakládáme další tábor. Ani nevíme, jak si to místo a výhledy z něj pochvalovat. A když se ke vší té kráse vůkol přežene kolem stanů stádo sobů, je dojem z posledního ryze horského dne až k nesnesení dokonalý.

Zbývá již jen pohodlně sestoupit k dalšímu velkému jezeru v pohoří – Bygdin. Ani tentokrát slunce nezklamalo a již od rána nasvěcuje překrásné panorama, které tvoří vodní hladina, v níž se jako v zrcadle odrážejí zasněžené hory. Díky naprostému bezvětří odraz klame – ani pořádně nevíme, kde končí voda a začínají hory. Od chaty Torfinnsbu (již v provozu; hádejte co a za kolik jsme si dali?) pokračujeme sice dlouhou, ale překrásnou stezkou kolem severního břehu jezera. Cíl cesty – červené stavení turistického komplexu Bygdin se zdá na dostřel, ale je to ještě dobré tři hodiny pochodu. Hotel Bygdin leží u jedné z nejdůležitějších silnic v pohoří (č. 51), odkud jezdí autobusy do městečka Beitostolen. Z něj už máme rezervované místo v autobuse společnosti Nor-way Expres, kterým dojedeme do Osla. Ale to tak trochu předbíhám, neboť i v rámci posledního noclehu v horách (v blízkosti hotelu) vyrážím, opět sólo, na závěrečný večerní výlet. Spíše než večerní se dá říci noční, neboť k  vrcholu Bitihorn (1607 m) vyrážím kolem jedenácté hodiny. Na vršku samotném jsem přesně o půlnoci a mám na co se dívat. Ostré kontury pohoří Jotunheimen hoří rudou barvou slunce, které se schovalo na chvíli za jejich hradbou, vše ostatní již tone v tlumených barvách severské letní noci. Síla prožitku je přímo úměrná prostředí a námaze. A tak jen tak tiše a pokorně sedím a všemi smysly nasávám ty vjemy

Nastal čas rekapitulace – čistých osm dní „on the road“ s báglem na zádech, sněhem a přes bouřlivé potoky, osm dní slunce, modré oblohy a neskutečné pohody. I tak může vypadat Norsko!

Outdoor itinerář

Doprava: Do Norska létá hned několik „low costů“ v cenách již od 2000 Kč. Z letiště je nutné dojet do Osla busem za neskutečných 1600 Kč (platí v případě, že si rovnou koupíte zpáteční jízdenku). Do pohoří Jotunheimen se dostanete jak vlakem (železniční stanice Otta, navazující autobusy především do severní části pohoří) nebo přímým autobusem spol. Nor-way Express (v našem případě do stanice Tyin). Pokud vás pojede osm a víc, cestu si telefonicky rezervujte a dostanete slevu 33 %.

Mapy a průvodce: nakl. Cappelens Kart – Jotunheimen 1:100 000, nakl. Statens Kartverk – Jotunheimen Vest a Aust 1:50 000.

Toto nakladatelství má i skvělé webové stránky, na nichž najdete interaktivní (turistické) mapy celého Norska až do měřítka 1:25 000 (www.statkart.no). V ČR koupíte průvodce Rother – Jižní Norsko (pár túr z pohoří Jotunheimen), největší výběr horských túr pak nabízí průvodce nakl. Mirago – Hory Skandinávie.

Doba přechodu a vhodná doba pro návštěvu: Osm dní s plnou polní s denními taxami (kvůli sněhu) kolem 15 km. Ideální dobou pro trek jsou letní měsíce (slunce až 24 hodin denně). Ani podzim nemusí být špatnou volbou. Na počátku léta (druhá půle června) je zde ještě spousta sněhu, mnohé chaty jsou v provozu až od 1. července.

text a foto Ivo Petr